Více než čtvrtstoletí se DECEASED podílejí na budování americké undergroundové infrastruktury. Šest masivních studiových pilířů a několik dalších kompilací vydobylo formaci velmi dobré renomé, zejména v domácím podloubí. Předmětem naší analýzy bude poslední řadovka „Surreal Overdose”, jež za pověstí svých starších sourozenců určitě nezaostává.

Zakladatel, tvůrčí tahoun, zpěvák a bubeník v jedné osobě King Fowley si šlechtí svojí představu o kvalitním pojetí hudebního extrému velmi pečlivě a sluší se říci, že se mu podařilo z thrash/death metalové hroudy vytesat interesantní, svojský a poměrně dobře identifikovatelný monolit. O Fowleyim by se s trochou nadsázky dalo hovořit jako o hrubějším bratříčkovi Kinga Diamonda. Svojí zálibu v hororech a těch nejtemnějších stránkách lidské existence tento třiačtyřicetiletý frontman nijak netají, podobně se nebojí alba protkat epickou přízí.

Jistá paralela by se dala najít i ve zpěvu. Tam, kde se princ dánský snaží napětí písní vyšponovat svým charakteristickým falzetem, tam Fowley buď ojediněle, umírněně ječí (Rob Halford při ranních hlasových cvičeních) nebo častěji ještě více přitlačuje na svůj zastřeně vibrující chrapot, kterému potom schází pouze dva krůčky k brutálnímu prasečímu growlu. Jeho vokálu, ctícímu agresivitu produkované hudby, v žádném případě nemůžeme upřít rozeznatelnost, srozumitelnost, vhodný odstín a správný talent pro roli posla hrůzostrašných zpráv přicházejících s textovými poselstvími, viz. i názvy kompozic. Přestože se dá zpěv považovat za nejslabší stránku souboru, pokud bych tedy na ní musel nutně ukázat, nebojím se vůbec prohlásit, že mnoho kapel by moc rádo aspoň z poloviny takový.

I letos přináší recenzované osmero skladeb především hlavní poznávací rysy DECEASED. Hurónsky uhánějící oldschoolovou melodiku thrashově laděných kytar, poháněnou nesmlouvavými uragány úderů hlasitěji nazvučené bicí soupravy. Ačkoliv King Fowley, i díky zdravotním potížím, působí pouze jako studiový bubeník, je jasně slyšet, že svojí slabost pro tento nástroj umí producentsky citlivě hýčkat s tou největší láskou a dodává ještě větší mohutnosti již velmi ostrému zvuku novinky. S větším nasazením fantazie by se dala hudba Američanů popsat jako šílený, nicméně profesorsky namixovaný koktejl z melodických ingrediencí KISS, IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, stříhnutý agresivitou ranných SLAYER, údernou návykovostí MOTORHEAD, temnotou BLACK SABBATH, výpravností atmosfér alb MERCYFUL FATE a konečně maličkou špetkou psychedelie Kanaďanů VOIVOD.

Každopádně i v podobě „Surreal Overdose” máme co do činění s osobitou, sebevědomou, vitální nahrávkou, nemající vatové místo, jež má především obrovskou sílu udržet posluchače v neustálém napětí a koncentraci. Již zmiňovaná funkce bicích, udávajíce komand pro zbylé instrumenty, si svá vůdčí privilegia nesporně zaslouží. Ačkoliv se ve většině případů především jedná o rychlou smrtící jízdu, tak jsem nikdy nenabyl monotónního „hobluj za každou cenu“ pocitu. Jednotlivé kompozice si umějí oddechnout na středně rychlých tempech („The Traumatic“), aby nabraly sílu pro svojí konečnou zkázu nebo naopak krátká instrumentálka „A Doom-Laden Aura“ připravuje půdu pro poslední inferno „Dying In Analog“, téměř nepatrně podkreslené (další typický znak virginských) klávesy.

Dvojce kytaristů mezi zběsilým, avšak bohatě rozmanitým rifingem, občas vypálí kratičké, velmi účelně fackující sólíčka např. v „Off-Kilter“ nebo „In The Laboratory Of Joyous Gloom“ kde je, a to nemůžu nezmínit, v zakončení sborový pokřik prohnán přes mírný efekt, takže nátlakově proklamované „the end, the end, the end“ pro Čechoslováka vyznívá jako „pijem, pijem, pijem“ a to tak věrohodně, až jsem se musel ujistit, zdali skutečně nejde o nějaký nekrofilní vtípek. Dalším milým zpestřením je krátký vstup počítačového hlasu (alá Číslo pět žije) v nejlepším fláku „Cloned (Day Of The Robot)“.

Jakékoliv album DECEASED, včetně tohoto, pro mě představuje opravdu příjemný zážitek, především kvůli jakési těžko specifikovatelné přirozené návykovosti, operující se správnou mírou údernosti. „Surreal Overdose” by jistotně nemělo zklamat fanoušky kvarteta, ani žádného fandu holdujícímu tomuto žánru.

Je až s podivem, že si kapely podobného formátu a potenciálu nevšimlo nějaké major vydavatelství, zvláště pak po vydání, dle mě, nejlepší kolekce „Supernatural Addiction“ vyšlé společně s prvními třemi řadovkami na „farmě“ Relapse Records.