Koncept, který se začíná rychle vyčerpávat anebo smysluplné zabezpečení jeho další existence? Toť otázky, na které se i po několika týdnech strávených ve společnosti třetího alba KRALLICE jen těžko hledají odpovědi. Nahrávce by totiž velice svědčila nálepka s nápisem „kontroverzní“, ale ani tento všeobjímající přívlastek nevystihuje pravou podstatu pocitů, které dokáže „Diotima“ navodit.

Věc se má totiž tak, že Mick Barr a spol. začínají mít pozvolný nedostatek dobrých nápadů, kterými by dokázali uspokojit předlouhé stopáže svých skladeb. V praxi to znamená, že styl, se kterým Američané přišli na své prvotině a který tak skvěle rozvinuli na rok a půl starém „Dimensional Bleedthrough“, sice dokáže dobře fungovat i na novince, ale během jejího poslechu se až povážlivě často dostavuje pocit ztráty pozornosti.

Je to hlavně důsledek gigantických délek většiny skladeb, které i nadále sázejí na Barrovu typickou kytarovou hru. Ten sice nepolevuje v produkci mrazivých riffů, jež by nejlépe odpovídaly jeho představě black metalem ovlivněné metalové smršti, nicméně hlavně během poslechu několika úvodních kompozic je dojem ztrácejícího se kouzla úvodních dvou alb velmi silný.

Přitom se v zásadě stále nedá hovořit o nějakém kvalitativním pádu. Skupina nadále funguje jako spolehlivý generátor epických (myšleno hlavně ve smyslu stopáží jednotlivých skladeb) moderně blackmetalových kompozic, které sice v ideologické rovině nemají s ortodoxním pojetím černého kovu nic společného, ale co se týče hudebního přístupu, těžko lze hovořit o něčem jiném, než o (specificky pojatém) black metalu.

Možná se při pohledu na výsledné hodnocení trochu divíte předchozím slovům, ale vše výše uvedené platí především pro první polovinu kolekce, která KRALLICE zastihla tak trochu spící na vavřínech. Jinak řečeno, úvodní dvě kompozice „Inhume“ a „The Clearing“ jsou sami o sobě stále velmi dobrou ukázkou svébytného uchopení žánru, ale na předchozích nahrávkách by patřily spíše do druhého kvalitativního sledu.

S dalším děním jakoby si tohoto faktu byla vědoma i samotná kapela, takže dochází k zajímavému oživení hned v několika rovinách. Titulní záležitost se snaží překvapit sázkou na pomalejší rytmy a hlouběji položený vokál, což se ve výsledku i celkem daří. Skladba se neohroženě valí vpřed a její neomalenou cestu lemují malebné riffové ornamenty, aby na jejím konci došlo opět ke kýženému zrychlení.

Naproti tomu následující „Litany Of Regrets“ napoprvé (možná i napodruhé, napotřetí…) zaskočí studiovými hrátkami, spočívajícími v silné zvukové oscilaci. Nápad sice ne úplně nejoriginálnější, nicméně zajímavý a dodávající kompozici ještě větší údernost. Její slabinou se však stává poněkud předimenzovaná délka, takže s blížícím se závěrem se hypnotické účinky pneumatického riffového kladiva vytrácejí do ztracena.

To nejlepší si však KRALLICE nechali až na úplný konec. „Telluric Rings“ je konečně skladbou, která na celém svém prostoru dokáže nabídnout festival pestré kytarové hry, změn nálad i rytmickou variabilitu, kde se s železnou pravidelností střídají rozvláčnější momenty se zběsilými výpady, aby pak celý ten kolos v závěru postupně vyklidil prostor pro zničující útok „Dust And Light“. Název vystihuje vše podstatné. Zastřený zvuk, čelní srážka shoegaze s black metalem a jako výsledek zoufalý Barrův křik odněkud z hlubin. Ústřední riff jen podtrhuje celkovou beznaděj a pocit blížící se katastrofy.

Ta doufám nepostihne samotnou skupinu, jejíž třetí řadové album nedosahuje kvalit svých předchůdců. „Diotima“ je typickým příkladem desky, která jen těžko zklame někoho, pro koho je to první setkání s KRALLICE. Ti ostatní asi taktéž nebudou mít zase tolik důvodů k remcání, ale něco mi říká, že to všechno zase skončí u poslechu „Dimensional Bleedthrough“.