Ten čas opravdu letí. Právě v těchto dnech se dožívá šesté album NAPALM DEATH krásných patnácti let, čehož už v loňském roce hbitě využil jejich tehdejší vydavatel a připravil tento pěkný trojdiskový dáreček. Samotné album „Diatribes“ doplňuje ještě EP „Greed Killing“, předcházející jeho vydání a „pirátský“ záznam koncertu v japonském Tokyu.

Byla to tehdy pohnutá doba (ale která nebyla, že?). Po oslnivých a bouřlivých osmdesátých letech přišla počátkem poslední dekády druhého milénia vlna mladých dravců, kteří sice nechtěli za každou cenu zpřetrhat pouto k dosavadním principům metalové hudby, tak jak je definovala právě dekáda předchozí, ale teprve nyní hodlala omladina naplno využít potenciál dravé a hlučné kytarové muziky. Kromě jiného zároveň i hozená rukavice pro staré harcovníky, mezi které v té době patřila už i tato birminghamská bruska.

NAPALM DEATH se nových výzev nezalekli a odpověděli na ně tím nejlepším možným způsobem. Zatímco „Utopia Banished“ (1992) formovalo nové šiky, tak „Fear, Emptiness, Despair“ byl o dva roky později úder, jakým se v ringu knokautují soupeři z kategorie těžká váha. Brilantním způsobem vystavěný můstek mezi grindovou minulostí a neprobádanými teritorii extrémního metalu znamenal pro kapelu krok do neznáma, po němž však nenastal pád na zem, ale naopak objevení nových a zcela netušených možností hudebního vyjádření. Proměnlivost, nestálost, sevřenost a skutečně velice těžká a pochmurná atmosféra tvořily dohromady výbušnou směs a zároveň pro mnohé ostatní stanovily pravidla na dalších několik let dopředu.

Čekání na novinku tedy nebylo nikdy napínavější. Pak však přišlo „Greed Killing“ a na světě byste v tu chvíli marně hledali více šokované jedince, než byli právě fanoušci NAPALM DEATH. Chytlavým riffem obdařená přímočará hitovka dokonca disponovala něčím, co se podobalo refrénu a hlavně jasně hlásala do světa, že skupina hodlá zkoušet a objevovat i nadále. S osvědčeným Colinem Richardsonem za mixážním pultem, který měl v tom období životní producentskou formu, se tak daly čekat další nevídané věci.

Šok způsobený vypuštěním EP „Greed Killing“ však zanedlouho vystřídala badatelská práce nad novou kolekcí dvanácti nabušených skladeb. Mírné zklidnění a uvolnění zdrcujícího napětí bylo evidentní hned na první poslech. Na úvod zařazená již zmiňovaná „Greed Killing“ jakoby zároveň i symbolizovala extrém z opačného pólu. Prostě bod, za který se skupina už dále nehodlá vydat, takže s každou další skladbou se vše navrací zpět do osidel nekompromisních kytarových riffů a nelidského vokálu Barneyho Greenwaye.

V osobě tohoto fanatického příznivce birminghamského fotbalového klubu Aston Villa našli NAPALM DEATH před natáčením alba „Harmony Corruption“ (1990) vynikajícího křiklouna, jehož masivní vokál tvoří doslova a do písmene další dimenzi tohoto nesmlouvavého metalového mechanismu. Doménou jeho jedinečného hlasu už navždy zůstane hluboký growling, nicméně nelze nepochválit jeho snahu pracovat s hlasem, i když se tak pochopitelně děje na poměrně malém manévrovacím prostoru daným jeho dispozicemi pro jiné druhy „zpěvu“. Za další z v té době ještě stále nepříliš očekávaných překvapení lze považovat i „čisté“ deklamování v „Cold Forgiveness“, které v porovnání s nekompromisním atakem v refrénu vytváří perfektní harmonii dvou absolutních kontrastů.

Podobných kousků si NAPALM DEATH připravili na album více, takže dobová tvrzení o nejpřekvapivější nahrávce skupiny nebyla rozhodně přehnaná. Časem však musel i ten nejzatvrzelejší vyznavač stoprocentního extrému uznat, že i „Diatribes“ je schopno jeho choutky uspokojit na velmi vysoké úrovni. Doba sofistikovanějších metod v těch nejtvrdších metalových subžánrech už byla tady, a pokud se NAPALM DEATH nechtěli stát jen karikaturou své „slavné“ minulosti, museli se prostě na jejím formování aktivně podílet.

To naštěstí pochopili záhy poté, co se druhé tisíciletí přehouplo do své závěrečné dekády. Toto album je jen dalším jejich výrazným příspěvkem k procesu dozpívání extrémnějších kovových žánrů. A že ani zdaleka nebyl příspěvkem posledním, to už dnes všichni moc dobře víme. To už je ovšem zase jiný příběh…

Součástí kompletu jsou i další dva disky. EP „Greed Killing“ je víceméně jen ochutnávkou na samotné album. To platí hlavně o prvních dvou skladbách, jež se záhy objevily i na „Diatribes“, zatímco ostatní položky svědčí hlavně o tehdejší formě NAPALM DEATH, která, jak již bylo uvedeno, byla prostě špičková. Za trochu vyčnívající z řady lze považovat (téměř) grindovou jízdu „Antibody“, upomínající na nedávnou minulost kapely.

Milovníci starší tvorby a neurvalých živáků si pak přijdou na své hlavně poslechem záznamu s všeříkajícím názvem „Bottlegged In Japan“. Tomu chybí už jen obrazový rozměr s hordou dovádějících japonských fanoušků. Zvuk sice není žádný zázrak; vokál je nad ostatními nástroji někdy až rušivě dominujícím, ale omluvou budiž, že se jedná o „pirátský“ záznam. Playlist tvoří všechny osvědčené kusy jak z počátků existence, tak i z tehdejší žhavé současnosti. Srpen 1996 byl v Tokyu hodně horký a koncert NAPALM DEATH jen přiložil pod kotel další polínka. Prostě dobová záležitost se vším, co k tomu patří a pro sběratele všeho souvisejícího se smrtícím jménem této kapely (a že toho není zrovna málo) zároveň i vítaný doplněk k této zdařilé reedici.