Bohyně Atropos má pro každého z nás připravené své nůžky, aby přestřihla nit života přesně podle naměření své sestry Lachesis. Stává se tím katem, který vykoná neodvratné, a pošle nás do záhrobí. Řecká mytologie má i v dnešní době své kouzlo. Stále může fungovat jako zdroj inspirace a částečně se stala i tématem již sedmé řadové desky norských GAZPACHO. Stejně jako již předchozí dvě alba, i „Missa Atropos“ je zcela koncepční dílo, vyprávějící příběh, nebo přesněji popisující niterní svět člověka, dobrovolně se vrhajícího do izolace, aby v absolutní samotě mohl rozjímat a psát modlitby bohyni Atropos.

Bizarní? Skličující? Ponuré? I tak je možno popsat toto téma. A prostředky, které Norové používají, jsou v mnohém podřízeny navození takové nálady. Z toho samozřejmě vyplývá i celkové vyznění alba, kdy oproti předchozí dynamičtější desce „Tick Tock“ dostáváme mnohem jemnější a troufám si říct i citlivější materiál. Skupina, jejíž tvorbu jde z velké části charakterizovat jako příbuznou britské neo-prog scéně, tedy kapelám jako PORCUPINE TREE, MARILLION, PINEAPPLE THIEF, AMPLIFIER či NO-MAN, se tímto posunula do zasněnějšího výrazu, který se přiblížil až kamsi k podobnosti italským NOSOUND.

GAZPACHO zahalili „Missa Atropos“ závojem zklidňující, ale též znervózňující mlhy, a poslech se tak stává větším tápáním ve vlastní představivosti posluchače. Mnohé motivy a pasáže jakoby zůstávaly nedokončené a vytvářely prostor pro imaginaci toho, co by se mohlo stát, pokud by šla hudba dál. Může se to jevit jako slabina, jakási nedotaženost až nekompletnost, která však při troše zamyšlení zcela odpovídá příběhu, který deska vypráví. Příběhu o samotě a životu odtrženém od společnosti, o zdánlivé prázdnotě a ohraničenosti hmatatelného světa, protože i tam jsou cesty po kterých nikdo nejde, možnosti, které zůstávají nenaplněny, a svět se scvrkává na jeden opuštěný maják.

„Missa Atropos“ se poslouchá mnohem hůře než předchozí „Tick Tock“, jež svou větší živelností snáze udrží pozornost. Víc na povrch se ale dostává schopnost skupiny vytvářet emotivní hudební plochy. Vystupuje tím do popředí jemná hra se zvuky a víc než kdy předtím si uvědomíme využití různorodých nástrojů převzatých z klasické i world music. Housle, píšťaly, zvonky a další se ukazují těmi nejlepšími prostředky, jak dostat do skladeb přirozenou vzdušnost, a rezignování na tradiční písňové struktury vytváří zneklidňující dojem čehosi neobvyklého.

Současní GAZPACHO však nejsou ničím vysloveně zvláštní, snad jen jemností, která může překročit i onu mez snesitelnosti, za kterou už se z melancholie stává rozmočená přeslazená kaše. Nejde ani říct, že by „Missa Atropos“ bylo albem nabízejícím Norům cestu dál, je však zaručeně albem, které má i v rámci vlastní diskografie skupiny osobitost. Je dílem, ve kterém se zhmotnily stísňující pocity samoty a vlekoucího se rozjímání. Je soundtrackem k filmu, který teprve čeká na své natočení, k filmu plnému romanticky pochmurných krajin norského severu i depresivně holých zdí osamělé věže majáku, jehož světlo marně bojuje s pobřežní mlhou.

Jak hodnotím předchozí desky:
Bravo (7/10)
When Earth Lets Go (8/10)
Firebird (6,5/10)
Night (7,5/10)
Tick Tock (8,5/10)