Tři roky po povedeném darkmetalovém překvápku „Gothic Kabbalah“ nám Chris Johnsson servíruje další z dílů seriálu „Pokusy o propojení metalu a vážné hudby“. O kvalitách jeho předchozích počinů se již vedlo tisíce debat a polemik a ani aktuální deska nebude zřejmě výjimkou.

Oproti minulému albu doznala sestava kapely velkých změn, mimo šéfa a hostujících zpěváků (Snowy Shaw, Lori Lewis) se na novince neobjevil nikdo z početného ansámblu, který se podílel na „Gothic Kabbalah“ a s ním souvisejícím podařeném koncertním konceptu. Tento fakt je dost negativně znát na skladbě jednotlivých písní, v nichž chybí jakýkoliv náznak kontrastu, či pestrosti. V drtivé většině se jedná o „utahaný těžkoprdelní hevík“ (citace P.F.), na který jsou (zcela účelově) napasovány různé žesťové, smyčcové a operně pěvecké party. Některé riffy a harmonie jsou až tak ubohé, že nevíte jestli se autorovi smát, nebo ho litovat.

Pokud bych měl novinku někam zařadit, viděl bych to na pokračování „doublepacku“ „Lemuria“ + „Sirius B“ s občasnou citací dalších alb až po „Theli“ (bráno proti proudu času). Trošku odlišnou se zdá být „Din“, která některými pasážemi evokuje staré dobré časy „Ho Drakon Ho Megas“. Je to čistokrevný nářez, nepatrně podpořený operními hlasy. Škoda jen, že ústřední vokál není z kategorie „growling“, nýbrž „kastrát“.

Můj zásadní dojem z tohoto alba je, že prvek, o který se Johnsson snaží nejvíce (tzn. mix metalu s klasikou), je vlastně to, co sráží desku dolů. Vždy, když na „Sitra Ahra“ přestanou hrát elektrické kytary  (nebo aspoň na chvíli přestanou drhnout ty tupé riffy) a zůstane jen akustická kytara, či klavír společně s flétnou, harmonikou nebo houslemi, je dojem z poslechu daleko lepší a vyloženě se mi to zamlouvá. Bohužel se těchto chvil člověk dočká jen zřídkakdy – nejlépe je na tom (v tomto ohledu) závěrečná skladba a pak „Land Of Canaan“ (uvozena variací na Prince Of Persia 2).

Většina ostatních skladeb bohužel trpí shora zmíněným neduhem a i když se v nich dost často objeví i nějaké ty povedené a zajímavé prvky, jako celek moc dobře nefungují. Na druhou stranu musím ale dodat, že mě jejich poslech ani vysloveně neirituje, ale to možná bude tím, že mám pro tvorbu THERION dlouhodobě slabost. Takovou „Unquentum Sabbati“ si ale nejspíš již nikdy nepustím, ta je vyloženě slabá a nezachrání jí ani motiv z „Fantoma opery“ použitý v závěru.

Osobně se domnívám, že kdyby Christopher Johnsson natočil album pouze s akustickými nástroji a společně s nějakým komorním kvartetem, přičemž by rezignoval na veškerý ten metalový balast a pompéznost kolem, tak by měl na to atakovat opět jasnou desítku (samozřejmě bráno mým pohledem recenzenta). Schopnosti na to má. Ale to by se asi hodně špatně prodávalo, takže jen těžko můžeme čekat něco jiného, než průměrné desky, jakou „Sitra Ahra“ bezesporu je.