TEETH - The Will of Hate
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
AMENRA jsou stroj. Stroj, který jede přesně podle předem daného algoritmu, jenž mu skvěle vychází na všech frontách. Pomalu se rozjíždějící počátky vždy končí fází, kdy se supící mašina nezastavitelně řítí do nekonečné propasti. Konzistence jejich hudby je kovová až na kost. Katatonická masa valícího se zvuku, který se mele v bludišti ocelových trubek a ničí vše, co mu stojí v cestě. Jako by potrubím proudila všežravá kyselina. Intenzita, kterou dokáže vokalista Colin ještě několikrát umocnit svým vysoce položeným nelidským vytím, se vám zavrtá hluboko do každé buňky v těle. Jen málokterá kapela má mechanismy gradace do puntíku zvládnuté tak jako oni, jako by vše vycházelo z matematických axiomů, o nichž se nepochybuje, které se nemusí dokazovat a nesmí zpochybňovat.
To, co mě na této kapele nepřestane udivovat, je mechanická příchuť, kterou si AMENRA uchovávají jak na živo, tak z alba. Vše je tak nějak nezastavitelně motorické, jako když zurčí nezničitelný diesel ze starého Sprintera. V každém zvuku je olej a vazelína. Tohle není o rychlosti, ale o výdrži, o dlouhodobé kvalitě, na kterou nemá vliv hladový rez, protože je přirozenou součástí celého zvuku. AMENRA dokáží šlapat i v klidných pasážích, kdy kytary nekompromisně odřezávají jednotlivé riffy, i když jsou hrány na nezkreslený zvuk. Díky této auře zdánlivé nezničitelnosti, nezastavitelnosti a houževnatosti máte při poslechu pocit, že se děje něco nadlidského a výjimečného. Cosi, co je nad námi a co nemůžeme ovlivnit, něco, co se snad ani nedá vypnout a po chvíli způsobí hypotonické stavy, paralýzu, někdy i stav závratě.
Novinkou na „Mass IIII“ jsou čisté ledabylé vokály, které tu a tam dolaďují atmosféru a přidávají tak lidský element do nelidsky drásavému řevu pana Colina Van Eeckhouta. Intenzita, nasraná deprimovanost, kytarová monumentálnost a naléhavost jsou stále ale tím hlavním nástrojem, kterým AMENRA sbírají stovky fanoušků po celém světě. „Mass IIII“ je albem, které působí kompaktně, monoliticky, jako by téměř vůbec nešlo o několik skladeb, ale o jednu kompozici, kdy další skladba vždy navazuje přesně tam, kde minulá skončila.
AMENRA jsou na další desce opět silným proudem intenzivních emocí, proti kterému se nedá pádlovat, protože vás ihned a nemilosrdně smete.
8 / 10
Colin Van Eeckhout
- vokál
Maarten Kinet
- baskytara
Vincent Tetaert
- el. kytara
Mathieu Van De Kerckhove
- el. kytara
Björn Lebon
- bicí
1. Silver Needle Golden Nail
2. Le Gardien Des Rêves
3. De Dodenakker
4. Terziele
5. Razoreater
6. Aorte Nous Sommes Du Même Sang
7. Thurifer Et Clamor Ad Te Veniat
De doorn (2021)
Mass VI (2017)
Mass V (2012)
Mass IIII (2008)
Mass III (2006)
Mass II : Sermons (2005)
Mass I: Prayer I - VI (2003)
Datum vydání: Sobota, 17. května 2008
Vydavatel: Hypertension Records
Stopáž: 48:10
Produkce: Amenra
vyborna vec, silna atmosfera. a nazivo velky zazitok. spevak sa skrtil kablom a do toho ten neludsky skrek. no parada
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.