Nic na světě se neudělá samo a zadarmo vám dnes už vůbec nikdo nic nedá. Myslím, že je to snad každému jasné, každému zřejmě až na švédské SABATON. Sotvaže se totiž po znamenitém albu „The Art Of War“ (logicky plynoucího z jejich do té doby přirozeného a celkem sympatického hudebního vývoje) mohli začít považovat za mezinárodně trochu slavnější skupinu, už to berou za špatný konec a čekají, že jim posluchač bude automaticky zobat z ruky stále dál.

Ale to se, pevně doufám, zatraceně mýlí. Vždyť kdo by jim uvěřil tu snůšku neupřímného klišé, kterou se na „Coat Of Arms“ dokonce odvažují vydávat za plnohodnotné studiové album? Drzost, která se táhne celými jeho čtyřiceti minutami, je totiž skutečně výstavní (dnes však nikoliv ojedinělá, bohužel). Dychtivi čerstvého materiálu, vystavěného toutéž pevnou ocelovou rukou, jež psala kusy jako „Ghost Division“ nebo „40:1“, saháme po dalších námětech z bohaté vojenské historie lidstva v heavy metalovém podání, abychom místo toho obdrželi ostudnou opruzeninu, na níž existuje jen jediný lék – vypnout to, hodit za hlavu a nadosmrti na to zapomenout. Těch deset skladeb v monopolní režii zajetého výrazu skupiny skutečně není nic jiného než drzý plivanec do tváře posluchačského vkusu, z nějž je především patrné, jak moc troufalí SABATON jsou. Svět jim leží u nohou, tak proč by dělali něco jiného, než jen „udělali“ nové album. A co ho takhle napřed vymyslet a složit, pánové, ptám se já? Absolutně stejné rytmické a aranžérské postupy, absolutně stejné klávesy a vůbec motivy, absolutně stejné Brodénovy melodické linky a frázování zpěvu, a to vše navíc v unylém, nudném výrazu, který vám jako betonový sloup stojí v cestě k zapamatování si alespoň nějakého momentu, lhostejno kolik poslechů to stojí. Budete-li hledat deset a více rozdílů, nenaleznete je, protože album je skutečně tak nemožně odfláknuté a nicneříkající, až se v něm všecičko slévá do jednoho jediného konstantního heavy metalového zvuku, v němž aby kloudného nápadu lupou pohledal (možná, že klávesový motiv v diskutabilně pojmenované „The Final Solution“ či závěrečné „Metal Ripper“ na to přece jen aspirují, ale co je to proti celému albu).

Absolutně nenápaditý obal všechnu tu mizérii už jen detailně dokresluje, stejně jako (po evidentně pozitivních zkušenostech z minula) okatá sázka na opěvování válečných hrdinství různých evropských národností v některých textech („Uprising“, „Aces In Exile“ nebo třeba „Saboteurs“), aby to tamější fanoušky vzalo za srdce a o to víc SABATON fandili. Ale to už je také samosebou průhledné. Je to zkrátka celé smysluplné jako invaze nahatých a neozbrojených v den „D“ do Normandie, pročež je nad slunce jasnější, že pokud sáhnu kamkoliv mezi dosavadní alba SABATON, udělám vždycky mnohem líp, než když si pustím tuhle hrůzu. Ouvej.