TEETH - The Will of Hate
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední dobou se mi nedařilo natrefit na desku, ze které bych byla, bez potřeby jakéhokoliv odůvodnění, doslova „paf“. Ano, tahle skladba byla krásná a tady zas byla úžasná melodie, tohle se povedlo a támhleto bylo skvěle zahrané. Při poslechu „Eve“ jsem však žádné nutkání hodnotit, či hledat chyby neměla, ba co víc – nebylo toho třeba, zůstala jsem okouzlena. UFOMAMMUT totiž dokázali svou hudbou něco naprosto zvláštního – nemáte potřebu ji soudit. Dokáže se valit jako těžká masa, klidně setrvávat na místě, psychedelicky kolébat i trýznit. Ačkoliv Italové nejsou na scéně žádnými nováčky (za jedenáct let své existence stihli vydat již šest alb), byla právě jejich aktuální deska mou s nimi vůbec první zkušeností a logicky také podnětem přeposlouchat nahrávky dřívejší.
„Eve“ je víceméně jedna skladba rozčleněná na pět částí. Příběh s kapitolami kdy pomalu, avšak napjatě, obracíte stránky a těší vás každé „slovo“. Ostatně jak sama kapela kometuje, bylo album inspirováno deskou „Meddle“ od PINK FLOYD, jejichž prvky jsme mohli zaznamenat už na albu předchozím. „Eve“ není technicky vzato úžasná, není nijak převratná, nová, šokující..., a když nad tím tak přemýšlím, ani mnoha dalšími často kýženými škatulkami se nevyznačuje. Je však kouzelně krásná, tak jednoduše, bez výhrad.
Už jen úvod v obrysech „Eve Pt. I“ je cestou do fantazie. Sice nikterak omamně barevné a hravé, o to však více pohlcující a zajímavější. Čtrnáctiminutové skladbě vévodí jednoduchá příjemná melodie, která zazní snad ve všech svých obměnách – jednou ponuře uzemněná hutnými kytarami, činely a podbarvujícím vokálem, jindy jednoduše hladivá. V instrumentálních pasážích trochu zavzpomínáme na dřívější tvorbu ROSETTY a v „Eve Pt. II“ přijde na mysl dokonce i GOODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. Italové jsou však na své desce charakterističtí přece jen o kapku jiným přístupem – v kruhu se točící (vlastními slovy „a serpent circle eating itself“) opakování melodií a vyhrávek, skřípavé zvuky, hutné kytary, dunění, efekty a zpěv, který svým využíváním přípomene mnohdy části manter. Mystičtější, lépe řečeno možná psychedelická, poloha je však menšinová. „Eve“ graduje téměř až v pomalejším sludge/hardcore duchu, a to nejen v poslední části. Nejdrsněji se nám představí pomocí „Eve Pt. III“, kratičkého, avšak o to naléhavějšího a zapamatovatelnějšího dílu plného vyhrocenéhých špinavých „cosi“ složených ze směsi kytar, řevu a prýskající energie. Jak jsem již naznačila, na celém albu zaznamenáme prvky sludge, hardcore, i avizovaného „psychedelic stoner“ – jen s hlavním označením „doom“ mám při celé délce stopáže problém. Ne, že by mi to osobně nějak vadilo. Nenechte se však touto škatulkou odvést, nebo naopak zlákat od/k poslechu. S očekáváním klasicky doomové atmosféry byste byli pravděpodobně zklamáni.
V kontextu s předchozí „Idolum“ by snad někdo mohl na adresu „Eve“ poznamenat, že je jednotvárná. Není. Nelze dost dobře porovnávat dvě desky, když se jedna vyznačuje klasickým počtem (více, či méně různorodých) skladeb a druhá má „svých pět“ jen proto, že na ně byla rozdělena. Novinka je kouzelná, inspirující. Jestli to tímhle tempem (a zároveň vysokou kvalitou) půjde dál, píšu si k UFOMAMMUT velké tučné červené plus! Vřele doporučuji!
Jednoduše krásná deska.
8,5 / 10
1. Eve Pt. I
2. Eve Pt. II
3. Eve Pt. III
4. Eve Pt. IV
5. Eve Pt. V
Hidden (2024)
Fenice (2022)
8 (2017)
Ecate (2015)
Oro: Opus Alter (2012)
Oro: Opus Primum (2012)
Eve (2009)
Idolum (2008)
Supernaturals (split s LENT0) (2007)
Lucifer Songs (2006)
Snailking (2004)
Godlike Snake (2000)
Datum vydání: Středa, 5. května 2010
Vydavatel: Supernatural Cat
Stopáž: 44:42
dobrá věc...mimochodem nízké hodnocení Big Lebowski je známkou kvality této desky
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.