Na příkladu FEAR FACTORY je krásně vidět, kam se dokáže vyvinout kdysi moderní a novátorská kapela, určující trendy v metalové muzice. Je tomu již neuvěřitelných 15 let, co tito Američané natočili svůj opus magnum „Demanufacture“. Za tu dobu se toho v jejich táboře stalo hodně, včetně personálních rošád, hádek a usmíření. Jednoho takového jsme svědky i v posledních měsících, kdy si po letech Burton C. Bell a Dino Cazares skočili do náruče a ohlásili společný hudební projekt. Že jím bude nové album FEAR FACTORY, tušil snad každý. Otázkou pak už jen zůstalo, co můžeme od kapely pět let po nepodařeném a tak trochu i zoufalém kroku mimo v podobě „Transgression“ očekávat.

Už název „Mechanize“ hovořil za mnohé. Návrat ke kořenům, tedy k tomu, co skupinu nejvíce proslavilo. Jiná možnost v jejím případě prostě není. Jenomže to, co kdysi působilo jako zjevení, dnes tvoří v podstatě příjemné metalové retro. Právě toto tvoří onen paradox uvedený v první větě této recenze. Od FEAR FACTORY už samozřejmě málokdo čeká bourání starých hranic a vytyčování nových. Komu to však vadí, když po předchozí nudné a vyčpělé nahrávce servíruje sice prověřenou, avšak svěže působící kvalitu? Kruh jakoby se angažováním osvědčeného bicmena Gena Hoglana symbolicky uzavřel. Své síly tak spojily persóny spjaté s těmi nejvýraznějšími monumenty („Demanufacture“ a „City“) metalového subžánru, který se formoval v devadesátých létech. Popravdě řečeno o jiné náhradě za mlátičku Herreru ani nemohlo být řeči.

A veteránský „all-star band“ se nenechává zahanbit. Nepřekvapuje, nešokuje, nehledá nové cesty ani neexperimentuje. Oprašuje starý a funkční mustr, včetně dramaturgie playlistu, který otevírá energická a rázná skladba a uzavírá klidnější, jež volně přechází téměř až v ambientní rozjímání. FEAR FACTORY rovněž vždy spoléhali na ničivou sílu tlakové vlny způsobené nástupem úvodní skladby. Titulní „Mechanize“ toto pravidlo potvrzuje bezezbytku. Industriální zvuky vyplňující její první okamžiky jsou zanedlouho vystřídány plnotučným zvukem Cazaresovy kytary, kterou vydatně podporuje palba Hoglanových bicích. Jednoduchost a údernost zůstávají nejvěrnějšími spojenci Američanů, kteří k jejich prospěchu opět přestali předstírat, že tomu kdy bylo jinak. Burton C. Bell ve své tradiční silné pěvecké poloze (kdopak si ještě vzpomene na jeho zoufalý projev na festivalu Brutal Assault v létě 2006?) předvádí sice již nikterak překvapující, ovšem k písním FEAR FACTORY, a to včetně těm z novinky, naprosto sedící rotaci ukřičených a zpěvných poloh.

Jestli něco výrazněji symbolizuje „Mechanize“, tak je to pojem pohoda. Pohoda znovu nalezená v komunikaci dvojice Bell – Cazares, pohoda a nadhled nad vlastní tvorbou a především pohoda kompoziční. Album zní jako stále ještě dostatečně atraktivní a výživný kompilát ze stěžejních nahrávek „továrny na strach“. Z „Demanufacture“ si vzalo strojově přesné rytmy a nekompromisní útok vpřed, což symbolizují skladby jako „Mechanize“, „Christploitaion“ anebo „Controlled Demolition“ a z „Obsolete“ zase cit pro chytlavou melodii a infiltraci rockových vlivů přímo do útrob dobře zaběhaného metalového stroje. Asi nejlepším důkazem neutuchající schopnosti složit v dobrém slova smyslu hit, jemuž se chce z hlavy jen velmi těžce, je skladba „Powerschifter“ se svým znamenitým refrénem sloužícím jako pomyslný můstek mezi minulostí a současností.

Zářivou minulostí ztrávenou na čele pelotonu určujícího tempo vývoje metalové hudby a současností symbolizující potvrzení vydobytých pozic a status zkušených mazáků, který si drží svůj kvalitativní standard. FEAR FACTORY po minulém máchnutí do prázdna naštěstí sami dobře pochopili, kde je jejich místo pod sluncem a že pokoušet se o cokoliv jiného, než je omílání svého letitého stylu v jejich případě asi fungovat nebude. Zatím to stále stačí na solidní desku plnou kvalitních a svižně plynoucích písní a co bude příště, to teď opravdu nemusíme řešit.