Zatímco po téměř celá osmdesátá léta dvacátého století platila PANTERA za slušně šlapající, nicméně invenčně průměrnou hair metalovou bandu z amerického jihu, příchodem Phila Anselma se začaly dít ty pravé věci. Album „Power Metal“ (1988) bylo jeho debutem v řadách kapely, a přestože ani ono ještě nevykazovalo velký pokrok, alespoň naznačilo východiska. Velký třesk přišel až o dva roky později s „Cowboys From Hell“, které znamenalo asi tak velký skok, jako kdyby některá přední česká metalová kapela prozřela a nahrála desku srovnatelnou s debutem oaklandských MACHINE HEAD. Skvělého výsledku, který stanovil pravidla stylu pro celou následující dekádu, dosáhla kapela nejen díky mnohaleté tvrdé práci, ale také díky životní volbě nechat za sebou vše, co jí do té doby charakterizovalo, a začít s čistým štítem a pořádně tvrdě od podlahy. Vynikající produkce Terryho Datea zde vybrousila kytarový zvuk ostrý jako břitva, který nebyl dosud na žádném thrash metalovém albu k slyšení. Navíc v osobě Phila Anselma získala PANTERA skutečně po všech stránkách silného frontmana. Agresivně vzhlížející floutek, který vždy dokonale kašlal na nějaké trendy v oblékání a neúnavě běhal po pódiu výhradně v kraťasech, se fanouškům přežraným módními kapelami z MTV dokonale zalíbil. Anselmo měl energie na rozdávání, navíc jeho hlasový fond doslova vyrážel dech – chraplavé deklamace a ostře úsečné frázování se v jeho podání střídaly s vypjatým ječákem, který tomuto rodákovi z jednoho zapadákova v Louisianě ždímal plíce.

Také všichni tři zbylí členové PANTERY představují výborné instrumentalisty. Kromě nenápadného Rexe Browna u basy to byli zejména oba bratři Abbottové. Dimebag Darrell se stal již na počátku devadesátých let legendou, jeho hra vlastně v metalu stanovila normy pro kytarový zvuk na mnoho následujících sezón. Zdušené, ale ostré riffy s potenciálem bortit zdi v jeho podání kontrastovaly s bleskurychlými sóly a vyhrávkami. Jeho starší bratr Vinnie Paul představoval bubenickou mašinu, proti které působil Lars Ulrich jako jistič zad nějaké okresní kapely.

Album „Cowboys From Hell“ patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co se v metalu na počátku devadesátých let událo, a to mám tohle období zaevidované jako hodně plodné, takže konkurence podle mě bylo jako nikdy jindy. Zvlášť ve stylu thrash a v power metalu vůbec. Kovbojové z pekla znamenají v tomto směru nezpochybnitelný přínos pro celou následující generaci a to zejména díky přístupu ke kytarovému zvuku a způsobu hry. Sound, vycházející z toho, co ještě nedávno ( na „ ... And Justice For All“) předváděla METALLICA, je zde jakoby ohlodaný na kost, zhuštěný a přesto plný a průrazný. V podání PANTERY dostalo vale (u ostatních kapel tolik oblíbené) ultrarychlé drncání, vše podstatné leželo v monstrózních riffech, vypouštěných jak v častých středních tempech („The Sleep“), tak také v nekompromisních nářezech („Shattered“). Titulní věc je přímým úderem pěstí do ksichtu a „Primal Concrete Sledge“ hned po ní zřejmě nejprogresivnější zastávkou na desce. Jde o song, ze kterého doslova stříká zloba a napětí. Hitové ambice mají mohutné power jízdy „Psycho Holiday“ nebo „Domination“, kde (mimo jiné) vynikne Anselmův neobyčejný hlasový potenciál. Vrcholem je však epická suita „Cemetary Gates“, což je skladba procházející několika fázemi, od akustického úvodu, přes gradování v refrénech, až po závěrečnou Anselmovu emocionální bouři. Jinými slovy, čisté zhudebnění všech předností této jedinečné kapely.