SIGH - Goh-Ka
Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zkusit si zahrát black metal jakoby se mezi hudebníky z jiných žánrových teritorií stalo v poslední době oblíbenou výzvou. Zřejmě tomu i dosti napomohl fakt, že se tomuto kovovému stylu podařilo proniknout i mezi posluchače v minulosti striktně odmítající vše čistě metalové, což o black metalu platilo možná i dvojnásob. Popularita a uznání, které si získali „hippíci“ WOLVES IN THE THRONE ROOM pochopitelně nemohla zůstat bez patřičné odezvy. Jedním z takových ech je i existence Američanů KRALLICE. Ačkoliv děkovat za jejich vznik a fungování pouze „vlkům“ by bylo značně zjednodušující.
Vzhledem k tomu, že jejich řady se rekrutují z členů kapel jako BEHOLD... THE ARCTOPUS, DYSRHYTHMIA, GORGUTS anebo ORTHRELM, dá se úspěšně předvídat techničtější pojetí černého kovu. V tomto směru už vše podstatné napověděl bezejmenný debut z roku 2008 a novinka „Dimensional Bleedthrough“ přímo navazuje na jeho hudební odkaz. To znamená, že KRALLICE opět potvrzují fakt, že nepatří k těm (dočasným?) vyznavačům black metalu, kteří kladou důraz na „evil“ provedení, patřičně undergroundový zvuk a bakelitově znějící bicí. Kdepak, na to mají tito muzikanti až příliš mnoho technického cítění, které se sice v hudbě KRALLICE odpovídajícím způsobem i odzrcadlilo, ale naštěstí nijak neknokautovalo tu správnou černou atmosféru. Tu umí kapela navodit na velmi solidní úrovni. Na aranžích novinky je prostě znát jak vliv koncertní šňůry s WOLVES IN THE THRONE ROOM, tak i nepovrchní znalosti zainteresovaných hudebníků v oblasti poslechu žánrových klasik.
První setkání s recenzovaným dílem dokáže být překvapivé. S přihlédnutím k faktu, že by se mělo jednat o black metal posluchače zaskočí palba „veselých“ kytarových riffů, které se valí z úvodní a zároveň i titulní skladby. KRALLICE opravdu nehodlají vzývat temné síly pekelné, ale o to více se soustředí na hudební stránku věci. Chtějí nabídnout vypilovanou a řekněme, že i chirurgicky čistou (nikoliv však sterilní v tom špatném slova smyslu) nahrávku, která sice žánrově spadá do černě kovového hájemství, ale z „ideologického“ hlediska nároční vstupní kontrolou ortodoxních vyznavačů tohoto žánru neprojde. Kdo se dokáže přenést přes tento v zásadě podružný problém, dočká se zvukově i kompozičně lahůdkové záležitosti, která i přes svoji značnou délku dokáže udržet vyšší stupeň pozornosti. Je to díky masivním a vrstveným riffům, které neúnavně bičují náladu jednotlivých skladeb. Jsou ve své podstatě typicky seversky ostré, tu silně melodické (skvělá ústřední melodie v titulní písni), tu zase hypnoticky repetitivní, ale vždy maximálně syté a doslova všeobklopující.
Často vzniká pocit, že se Američané se svými skladbami doslova mazlí. Jednotlivé rýsující se motivy nechávají dlouho dozrát. Jejich gradaci připravují až s pedantskou pečlivostí, čímž narůstá stropáž většiny kompozic k desetiminutové hranici, přičemž některé z nich jí i překračují. Co však skupina činí, činí důkladně a promyšleně. Své skladby nenatahuje samoúčelně a za cenu rozmělnění jejich sevřené atmosféry. Někdy vás oklamou až příliš odlehčenou melodií, aby po chvíli zaútočily v nekompromisním blackovém stylu („Aridity“), či pro změnu zvolí přesně opačný postup („The Mountain“). Že současná vlna amerického black metalu nemá příliš daleko k drone doomovému trýznění kytar, dokazují KRALLICE v intermezzu „Untitled“, které zároveň připraví půdu pro závěrečné finále v podobě „Monolith Of Possession“, v němž skupina na ploše osmnácti minut shrne vše důležité, co se probíralo v předchozím ději.
Alba jako „Dimensional Bleedthrough“ je radost poslouchat hned z několika důvodů. Když pominu sice neméně důležitý, leč zbytečně zdůrazňovaný fakt, že kapely jako KRALLICE dokáží svým způsobem rehabilitovat black metal u posluchačů, kteří ním víceméně pohrdají, tak nám zde zůstává výborná atmosféra, skvělá kytarová práce a sedm soudržných a pohlcujících skladeb.
Black metal bez "patřičného" ideologického pozadí? Mně to tedy rozhodně nevadí, když jej KRALLICE předvádějí ve skvělé atmosféře a v precizní technické kvalitě.
8,5 / 10
Mick Barr
- kytara, vokály
Colin Marston
- kytara
Nick McMaster
- basa, vokály
Lev Weinstein
- bicí
1. Dimensional Bleedthrough
2. Autochthon
3. Aridity
4. The Mountain
5. Intraum
6. Untitled
7. Monolith Of Possession
Datum vydání: Úterý, 10. listopadu 2009
Vydavatel: Profound Lore Records
Stopáž: 77:12
Prvý album bol lepší, ale stále je to kvalitka.
Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Australané WEREWOLVES se s tím nepářou a od debutu v roce 2020 vydávají každý rok jedno album. Možná už jedou v zaběhnutých kolejích, ale jejich energický death metal funguje i na sedmé desce. Tahle parta zkušených hudebníků svůj um prostě dovede prodat.
Sympaticky roztěkaný technický death/thrash metal. Riffy přeskakují v nepředvídatelných úhlech, rytmika neustále podkopává půdu pod nohama a celé album vyvolává dojem kovostroje, který se vymkl kontrole, ale stále dokonale ví, co dělá.
Zajímavá alternativa k AUGUST BURNS RED a jejich aktuální desce „Season of Surrender“. HASTE THE DAY představují to lepší, co současná metalcore scéna nabízí. Jejich agresivně melodické pojetí nezapírá tradice, přichází však v moderním kabátku.
Melancholický post-rock říznutý progresivním popem z Japonska. Překvapí bohatými aranžemi i skvělou prací s dynamikou a emocemi. Pokud překousnete lehce „mňoukavý“ zpěv, čeká vás výborná alternativně-rocková deska.
Trochu teatrální gothic/doom metal (ostatně jsou to Italové, tak se není čemu divit). Po hudební stránce je vlastně zcela v pořádku a má i své světlé momenty. Jen přes ten afektovaný vokál se prostě nemohu dostat.
SEVEROTH opět poctivě plní normu jedné hodiny hracího času v režii výpravného a současně i rozjímavě-meditujícího atmo black metalu. Nejlépe je ve druhé a třetí skladbě, kdy „Waves“ občas připomenou čelní srážku WOODS OF DESOLATION, DRUDKH a LUSTRE.





