V polovině osmdesátých let minulého století zůstal Tony Iommi z původních členů BLACK SABBATH v sestavě osamocen. Zprvu tedy uvažoval, že nový materiál, který připravoval s výtečným Glennem Hughesem (zpívajícím baskytaristou třetí sestavy DEEP PURPLE, u BLACK SABBATH však působil jen coby zpěvák, v průběhu celých osmdesátých let vytrvale bojující s vlastní alkoholovou a drogovou závislostí), baskytaristou Davem Spitzem (mladší bratr Dan hrál v té době na kytaru u ANTHRAX), nadějným bubeníkem Ericem Singerem (později se stal posilou sestav ALICE COOPER, KISS a BADLANDS) a již tradičně také s klávesákem Geoffem Nichollsem, jehož nástroj se stal v průběhu let jedním z nových poznávacích znamení kapely, vydá jako sólový. Nezvykle vzdušné album „Seventh Star“ však nakonec, zřejmě z komerčních důvodů, přeci jen vyšlo pod značkou letité legendy.

Nahrávka to opravdu není zlá, jen nemá se jménem BLACK SABBATH téměř nic společného. Jedná se vpodstatě o prvotřídní AOR, silně ovlivněné americkým metalem a rozmáchlými bluesovými postupy, které v té době charakterizovaly spíše tvorbu Garyho Moorea než zemitý zvuk hardrockové legendy sedmdesátých let. Na desce se nachází několik naprostých trháků, jako třeba rázná hair-metalová vypalovačka „Danger Zone“ s opravdu výrazným kytarovým partem nebo pomalu se šinoucí titulní song, jenž jakoby spolu s karavanou velbloudů zdolával úmorný pochod přes nekonečné svahy písečných dun někde uprostřed Sahary. Nejznámější položkou je zřejmě milostná píseň „No Stranger To Love“, která se stala pilotním singlem celé nahrávky. Přes těchto několik světlých míst však kolekce trpěla nevyvážeností skladeb a jejich malou soudržností. Ty totiž (i přes nespornou kvalitu) působily dojmem, že se sebou navzájem příliš nesouví. Navíc Glenna Hughese zastihly na počátku navazujícího turné zdravotní problémy, které mu neumožňovaly zpívat, takže na pár večerů musel zaskočit naprosto neznámý mladíček Ray Gillen, aby byl posléze celý tenhle podnik po pár vystoupeních zrušen a tehdejší nestabilní sestava BLACK SABBATH se stejně rychle, jako se dala v roce 1985 dohromady, rozprchla do nenávratna.

V této chvíli to skutečně s BLACK SABBATH vypadalo nejhůře za celou jejich dosavadní historii, pokud tedy nepočítáme období Ozzyho vyčerpané labutí písně „Never Say Die!“ (1978), a dobu, kdy se ještě nezjevil zachránce R. J. Dio. Už bylo na čase odrazit se ode dna, nestabilnost sestavy se prodlužovala na neuvěřitelně dlouhé období pěti let (1982-87), a to ještě selhal nadějný Gillen, který při přípravách následující desky chodil studiem bez zájmu, protože většinu své energie věnoval nočnímu dovádění. Iommiho trpělivost však skončila a nahrávky na pár měsíců zastavil. Jenže jak už to bývá, vždy, když je nejhůř, to konečně přijde – ten spásný anděl měl v případě BLACK SABBATH jméno Tony Martin a byl to nenápadný chlapík, co si dával pěvecké party všech svých předchůdců jen tak od cesty před snídaní. Ale o něm až příště.