PELICAN tápají. Tohoto pocitu jsem nemohl zbavit už během poslechu minulého alba „City Of Echoes“ z roku 2007, které však časem svoje kvality přeci jen prokázalo, ale novinka je dokonalým naplnění rčení: „Kde nic není, ani smrt nebere“. Instrumentální pětice z Chicaga sice nedostatkem tvůrčí potence netrpí, o čemž svědčí jednak letošní, taktéž značně rozpačité minialbum „Ephemeral“ anebo obhrouble znějící projekt TUSK, na jehož realizaci se členové PELICAN podílejí. Právě na „Ephemeral“ zcela logicky nové album „What We All Come To Need“ navazuje a definitivně potvrzuje to, co na krátké ploše EP nebylo tak úplně patrné.

Tím je míněna až nepříjemně často na povrch plovoucí kompoziční bezradnost a bezvýsledné přešlapování na místě. Je sice pozitivní, že Američané na „City Of Echoes“ konečně našli pevnou půdu pod nohama a cestě započaté na tomto albu i nadále neochvějně věří, ale o jejím směru už nastávají nemalé pochybnosti. Když se PELICAN na předešlé desce snažili odklonit od uniformního stáda spíše jemněji znějících post-rockových kapel za cenu zahuštění a výrazného přitvrzení zvuku, šlo to ruku v ruce s tvůrčími skladatelskými nápady. Rok 2009 je v jejich podání bohužel jen odvarem úspěšnějších skutků minulých. Deska jako by jen reinkarnovala zdařilé starší motivy, snažila se vytlouct další kapitál z důvěry ve stabilizaci vlastního hudebního směřování a ve svém konečném výsledku však na rozdíl od minulosti jen plavala po povrchu. Přitom povedených nápadů by se i nyní našlo celkem dost, jen se bohužel často ztrácejí v záplavě nudných a nic neřešících častí a nezřídka i celých skladeb. Melodie úvodní „Glimmer“ bych si v akustickém provedení dokázal velmi jednoduše představit i u táborového ohně. V tomto případě to však neznamená chválu, jako spíše poukázání na fakt, že PELICAN se tentokráte snaží navodit tu „správnou“ atmosféru až příliš průhlednými a banálními prostředky. Zvuk převážně ostře riffujících kytar a hluboké basy se už stal (a i nadále zůstává) poznávacím znamením této skupiny, ale díky absenci poutavých a nápaditých prvků z něj po většinu hracího času zůstává jen ohlodaná a pohozená psí kost, které si všimnete, jen když se jí na chodníku chcete vyhnout.

Být však příliš příkrý k albu jako k celku by bylo možná až příliš nespravedlivé. Když se ve čtvrté v pořadí „Specks Of Light“ objeví výraznější náznaky pestřejších aranžmá a řekněme, že košatější práce se strukturou skladby, je to kromě všeho ostatního i důvod k povzdechnutí nad sporadickým výskytem podobně potěšujících momentů. V tomto trendu ještě víceméně úspěšně pokračuje i následující „Strung Up From The Sky“, která však rovněž doplácí na ředění dobrých nápadů nudným a vycpávkovým bahnem v podobě z mého pohledu bohapustého riffování.

Závěrečná píseň, s tak trochu symbolickým názvem „Final Breath“, přináší na poměry PELICAN i netradiční prvek – vokál. Pomalá píseň, jejíž kostru tvoří jednoduchá a lehce zapamatovatelná melodie, nabízí po předchozích minutách strávených ve společnosti převážné nudy a plytkosti jakés takés oživení, které však přichází pozdě. Má-li však příjemný hlas Allena Epleyho (LIFE AND TIMES, SHINER) být alespoň malinkým světýlkem naděje, tak by bylo možná ještě trochu předčasné lámat nad PELICAN hůl. Navíc bych kapele onen „poslední dech“ určitě nepřál, jen by to však z mého pohledu chtělo opět výrazněji popřemýšlet nad tím, co dál a jak dál.