Proklínaní synové tisíce jezer se opět vracejí mezi nás smrtelné s další náloží. A těm, kteří v bláhových nadějích sochali oslavné pomníky pro návrat doom metalových časů z alba Tales From The Thousand Tales, nastávají časy podzimu a kalných smutků. Elegické štkaní totiž pokračuje i nadále. Takže pokud jste Amorphis odepsali jako zaprodance a unylé vyměkliny, vyhněte se téhle recenzi širokým obloukem. A vy, kteří jste s myslí otevřenou naslouchali té nové, možná ne tak ortodoxní, leč originální a nezaměnitelné směsici gotického rocku, folklóru a doom metalu, přistupte nadšeně blíže. Am Universum je stoprocentní deska, která nemůže zklamat žádného příznivce kvalitní a propracované muziky.

Na poměrně jednoduchých půdorysech rockových “písniček” staví Amorphis hotový sonický chrám, plný nálad, stínů a světel. Kdysi jednolitá kytarová hradba se zvláštně rozdrobila, odhmotnila, snáší se k vám v rozmarných metamorfózách a skupenstvích. Koivusaariova a Holopainenova hra - toť zázračné bleskotání barev, libozvučných sól, chameleónských efektů a podivných disharmonických útržků. Pozorovat práci šestistrunné sekce je věru nové dobrodružství v říši sterea, jednou se všechno spolčuje do služeb melodie, jindy kytary porcují skladbu na fragmenty, echa, ozvuky... Ve spojení s vokálními linkami (ten lehce dekadentně utahaný hlas Pasi Koskinena se zatraceně zlepšil!) a rytmickou sekcí pak vzniká jakási neproniknutelná houština melodií, pod - melodií a pod - pod - melodií, fungujících na principu fresky, kde úlomky skládají krásný celek.odhmotnila, snáší se k vám v rozmarných metamorfózách a skupenstvích.

Přičemž právě práce s melodikou je cejchem vypáleným hluboko do kotouče s titulem Am Universum. K oné podivné píšťale (či co ty melancholické zvuky vyluzuje) připojili Amorphis ještě podmanivý saxofon, který místy sametově ukolébavá mysl svým opojným hlasem. Novou tvář Finů rozeznáte mezi tisíci, jakkoli je jejím základem rocková přímočarost a jednoduchost. Právě z ní ale vykvétá něco mnohem většího, něco, co koření v doom metalové minulosti - obrovská atmosféra, přesycená potemnělým pižmem země tisíce jezer a depresí, hlubokých jako severní moře.

Podmanivé, ale náročné na poslech, takové je Am Universum. Není rozhodně věcí jednoho ochutnání dostat se pod povrch a rozkódovat tu zdánlivě triviální spletitost. Vyžaduje to klid a pozornost, avšak výsledný pocit stojí za to. Amorphis opět bodují...