Jeden z nejstrašidelnějších kinematografických počinů, do kterého zasáhl mistr Tim Burton, vynikající, až uhrančivá atmosféra neokoukaného postapokalyptického světa, spousta dotažených technických fines a bohužel také nepříliš silný hlavní příběh. Ale vadí to v tomto případě? Mně zas tak moc ne. Číslo 9 - původně krátkometrážní snímek, který to ve své kategorii dotáhl až na Oscarový večírek, se nám zakuklil a po dvou letech vylíhnul v celovečerního motýla.

A o čem to vlastně je? Do velmi zajímavého světa, ve kterém bylo lidstvo vyhlazeno svými vlastními stroji, je umístěn příběh devíti hadro-pytlových panenek, které záhadně ožily. Každá má na zádech číslo. Každá je něčím výjimečná a má svůj charakter. Každá je částí jedné skládanky.

Ve světě plném rozvalin však nejsou samy. Jsou loveny posledním ze strojů. Z jakého důvodu? Proč mají na zádech čísla? Co stále maluje poněkud zmatené a lehce autistické číslo 6? Otázek je mnohem více a jen některé jsou zodpovězeny. Příběh místy klouže pouze po povrchu, jakoby se bál jít do hloubky. Stopáž zlehka převyšuje hodinu, působíce dojmem, že chce opravdu zachovat dojem „nafouknutého“ krátkometrážního snímku.

Příběh je hlavně o poznání. Číslo 9 vnáší do kolektivu ostatních osmi neuhasitelnou žízeň po odpovědích na své otázky. O poznání pravdy. O vyřešení záhady své existence, původu podivného artefaktu, který souvisí s jeho zrodem a samozřejmě i o motivaci strašidelného kostěného robota, který pytlové figurky loví. Sociální vazby mezi hlavími postavami by mohly zajít trochu dále, materiálu je dosti. Krom předního sympaťáka (namluveného Elijahem Woodem) tu máme tmářského duchovního vůdce Jedničku, jehož opakem je postava vynalézavého postaršího dobrodruha a tak trochu odpadlíka Dvojky, dále jsou k mání technická dvojčata Tři a Čtyři, jednooký ustrašený Pětka, máme tu i výše zmíněného podivínského blázna Šestku, odbojnou amazonku Sedmičku a hromotluka a osobního strážce jedničky, který si rád dopřeje intoxikaci magnetickou podkovou – Osmičku. Dialogy jsou však spíše vzácné a pokud jsou, tak spíše vymezují základní charakterové rysy hlavních hrdinů.

„Devítka“ je nicméně nedostižná v akci a atmosféře. Akční scény mají nápad, skvělé zpracování a Shane Acker na ně sází mnohem více, než na vylíčení epiky světa, do kterého je děj zasazen. Na jednu stranu škoda, na druhou výtečný tah. Acker v kombinaci s Timurem Bekmambetovem dokazuje, že akci rozumí. S Timem Burtonem navíc dokázali vytvořit kulisy tak ponuré a děsivé, že opravdu nelze film doporučit malým dětem. Vizuální stránka je dechberoucí, stejně jako drobné nápady a detaily života hadrových hrdinů. Atmosféra mi vzdáleně připomíná kultovní hru „Oddworld“ z „Abe’s Odyssey“ a vlastně už při sledování filmu jsem si říkal, jak skvělé nápady na počítačové hry v něm jsou.

Acker dal vzniknout úžasnému prostoru, kterého zatím nedokázal plnohodnotně využít. Zůstává někde v polovině cesty, celku by prospělo mnohem více dialogů, prokreslení zákonitostí zajímavého světa, které nyní působí trochu nahodile. Pevně však doufám, že Pytloví panáčci nezůstanou ve snímku „9“ osamoceni, a že do jejich světa bude zasazena další vyprávěnka, neboť potenciál zde je rozhodně nemalý. I přes výtky jsem však z kina odcházel nadšen velkou podívanou, poněkud zaskočen podivným koncem a hlavně s hlavou plnou fantazií o postapokalyptickém světě Číslovaných panenek.

[ ČSFD ] [ IMDB ]