Není sice nahrávkou nejnovější, ale to vůbec nevadí. Nadčasovost a zápach syrové geniality prosycené odérem čirého šílenství, který čpí z tohoto veledíla, je dostatečným důvodem k tomu i po třech letech informovat o existenci experimentálního skvostu z Californie nazvaného „In Glorious Times“. A v čem že tkví ona genialita, kterou tady tak hrdě mávám? To je jednoduché. Představte si následující situaci. Do vypolstrované místnosti zavřete Mika Pattona a řádně mu ohulte celou diskografii NEUROSIS. Jakmile bude po pěti dnech změkčile žadonit, prosit v kleče, se sepjatýma rukama lomit k nebesům a škemrat o smrt nebo vypnutí hudby, servírujte mu uskupení typu OXBOW. Až budete mít jistotu, že po otevření cely je Mike tak rozložen, že spáchá sebevraždu prvním špendlikem, který uvidí, jen aby bylo ticho, dejte mu notový papír, ať napíše materiál na CD a pak, že ho pustíte do prostoru bez jakéhokoliv zvuku. Jako velmi něžný podkres mu pusťte Requiem od Mozarta. Napíše Vám zaručeně „In Glorious Times“ nebo něco velmi, velmi podobného. Schizoidní dílo, proti kterému budou projekty jako FANTÔMAS oddechovým popíkem. Ale pozor. Tím nechci říci, že materiál o kterém hovoříme je nějak zoufale nestravitelný. Tvorba SLEEPYTIME GORILLA MUSEUM je na můj vkus poměrně přístupná, neuvěřitelně variabilní, pestrá a široká. Záhy musím dodat, že další přídavná jména, kterými mohu tuto kapelu a její tvorbu častovat je ulítlá, bláznivá, neuchopitelná a avantgardní – ať si pod tím slovem již představujete cokoliv. Vše od minimalistických náladových pouští až po hutné burácivé bouře a nelítostné mohutné uragány.

Že si to nedokážete moc dobře představit? To chápu. Jak si také jednoduše představit uskupení, které kombinuje ambient s prog rockem, sludge corem, symfo metalem, free jazzem, doomem, popem, industriálem a mnohými dalšími zdánlivě nesourodými žánrovými teritorii. SLEEPYTIME GORILLA MUSEUM rozhodně nejsou kapelou pro každého, ale myslím, že jakýkoliv hudební gurmán, který má rád věci neslýchané, by si „In Glorious Times“ neměl nechat uniknout.

Při tom všem celá kolekce nepůsobí nijak přeplácaně. Možná místy poněkud nahodile, ale alespoň tu máme momenty překvapení. Trochu mi tato hudba připomíná cirkus – tam je také všechno pestré, možná až příliš, ale vy dobře víte, že tomu tak má být. Hledat paralely v dalších ulítlých spolcích typu CARNIVAL IN COAL nebo SEBKHA CHOTT se mi nechce, neboť, i když zde jistá příbuznost je, SLEEPYTIME GORILLA MUSEUM jsou opravdu jiní. Jiní než cokoliv, co jste doposud slyšeli.