Američané DARKEST HOUR jsou v dvouletých cyklech mezi jednotlivými studiovými alby důslední. Chtělo by se říct, že ten čas strašně letí. Není to tak dávno, co jsme v létě roku 2007 třídili dojmy na následovníka výtečného „Undoing Ruin“ z roku 2005, který nesl název „Deliver Us“. V porovnání s neodolatelně hitovým předchůdcem bylo album zpočátku možná menším zklamáním, ale svoje kvality však nakonec přeci jen naplno odhalilo.

Nejinak tomu nepochybně bude i u novinky „The Eternal Return“. Jedinou podstatnou změnou je výměna na postu jedné z kytar, kde Krise Norrise střídá novic Mike Carrigan, ale to je asi tak všechno, co se za ty dva roky ve směřování DARKEST HOUR událo. Tedy, abych nebyl špatně chápán, skupina se zcela zřejmě snaží o zdokonalování svého na hardcore a švédské metalové melodice postaveného stylu, ale kdybyste si ihned po sobě pustili dva roky starou nahrávku a letošní počin, tak předěl mezi nimi nejspíše ani nepoznáte. V současnosti toto ještě není nutné brát jako výtku; potenciál ždímat ze svého typického rukopisu pro přípravu další (minimálně) nadprůměrné nahrávky je u DARKEST HOUR cítit ještě stále dostatečně veliký, ale je jasné, že pokračovat v této zavedené praxi už asi příliš dlouho nepůjde.

Zanechme však alespoň protentokrát zbytečně hnidopišské skepse. Ne tedy, že by se na základě předchozího odstavce nedalo na recenzovaném díle najít několik mušek, ale stále není tak zle, aby sa na povrch nedostaly především pozitiva. A těch má nové album amerických stále více než dost. Důraz na silné refrény zůstal zachován a při poslechu například takového z „Blessed Infection“, který ještě „podepírá“ skvělá melodická kytarová linka, si řeknete, že DARKEST HOUR prostě pořád umí. Na sbírce možná nejlepší skladba svojí dokonalou kombinací ostrých kytarových výpadů a líbivých heavy melodií stoprocentně splňuje nároky na ideální koncertní hit. Nezaměnitelným poznávacím znamením kapely však disponují i ostatní zdařilé kousky. Další koncertní stálicí by se mohla stát „The Tides“ s mohutným nápěvem v refrénu, kterou v polovině ještě vyšperkuje příjemné kytarové sólo (což koneckonců platí i pro „Blessed Infection“). A propos kytarová sóla. Ty jakoby s každou další deskou DARKEST HOUR postupně získávaly více prostoru a tvorbu této pětice posouvaly čím dál více do epicentra tvrdšího melodického metalu.

Dalo by se říci, že přirozený a logický vývoj pokračuje. Po dvouch letech tady máme další (stále) výrazně nadprůměrné metalové album plné ostrých skladeb, z nichž některé pálí přímo do černého a album, které ukazuje většině žánrové konkurence svá záda. Z mého pohledu však především předchozí dvě nahrávky přinesly kvalitnějši materiál a zřejmé je, že takhle už nepůjde pokračovat donekonečna. DARKEST HOUR jsou však už pevně zakotveni ve svém stylu a pokud budou i v budoucnu tvořit alespoň tak kvalitní desky, jakou je „The Eternal Return“, tak s největší pravděpodobností příliš mnoho dalších důvodů ke kritice nevznikne.