Kráva se má dojit, dokud se nechá, to je jasné. Ovšem není kráva jako kráva a dělat krávu z posluchače, to je skutečně minimálně nechutné. Prosím za prominutí, pokud jsem se hned z kraje dotkl něčího jemnocitu, ale při hledání výrazů, kterými bych co nejlépe vystihnul tu nejzákladnější podstatu, která z druhého řadového alba skotských pirátů ALESTORM jak ze strážního koše přímo vlaje na všechny světové strany, jsem skutečně nenalezl nic příhodnějšího. Černé plachty o půlnoci? Pche, maximálně tak necky na Blaťáku za bílého dne, a ještě bych se raději přesvědčil, jestli do nich nezatéká.

A co že jsem tak náhle a radikálně přetočil kormidlem (kapitáne Bowesi?), když u debutu „Captain Morgan´s Revenge“ mé chvalozpěvy málem nebraly konce? Inu, protože také ALESTORM jím zatočili víc než by bylo zdrávo. Ovšem spíše než hudebního výrazu se to týká upřímnosti, s jakou skotačí po palubě svého metalového škuneru. Zatímco jejich sveřepý heavy – power metal nedobral krom obohacení o celou řadu orchestrálních zvuků zásadnější změny, je na pováženou, že příprava toho všeho se vešla do zhruba nějakých dvanácti měsíců. Tomu odpovídá i aktuálně představovaná invenční poloprázdnota, po níž už stačí si jen blíže prohlédnout obal bookletu, velmi podezřele připomínající ten z debutu (o nachlup stejném provedení a umístění loga kapely a názvu alba na něm ani nemluvě) a můžou se vykládat karty na stůl. Respektive, vykládat. Spíše tedy skládat na stůl. Vpodstatě až do „Keelhauled“ se na albu nic zvláštního neděje, což je zejména s ohledem na předpoklad úvodního trháku velmi slabá bilance. Vše již dávno slyšeno (i v mnohem lepších provedeních), loňský moment překvapení je ten tam a veškeré melodicko-doprovodné pokusy o popření tohoto faktu zůstávají spíše liché (světlá výjimka patří píšťalám v „That Famous Ol´ Spiced“). Až ve zmiňované čtvrté skladbě tak konečně vítězí přirozené metalové charisma, které skladbu v ďábelsky uhánějícím tempu, a opentlenou roztomilými housličkami, dostrká až do výkladní skříně alba. V jeho osiřelých prostorách však narazíte už jen na drsnými kytarami rozmáchlou „Chronicles Of Vengeance“, a to je skutečně, skutečně málo, nehledě na to, že v okamžicích, kdy už si ALESTORM nevystačí ani s poměrně často aplikovaným vykrádáním sebe sama (velmi plytká citace ústřední filmové melodie z „Pirátů z Karibiku“ v „No Quarter“), je to s nimi už opravdu na pováženou.

„Black Sails At Midnight“ bylo zkrátka ušito až příliš horkou jehlou, jíž vedla (skoro bych řekl jen a pouze) neviditelná ruka trhu. A ironie toho všeho je jen podtržena promo kopií alba, na níž nás všechny sám velký pirátský kapitán Bowes ve svém důsledku velmi úsměvně varuje, že pirátství je zločin. No jistě, vždyť kdo jiný by to měl vědět lépe.