BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je poznat, že se tentokrát ANYWAY snažili nahrát co nejsevřenější materiál, který se prožene vašimi přehrávači jako uragán, a má veškeré ambice zanechat po sobě místo původně útulně zařízeného pokojíku betonovou díru s ohořelými zdmi a odchlíplým linem. Stejně tak je však poznat, že tahle mělnicko - pražská klubová stálice trochu zanevřela na svoje někdejší hard corové kořeny a všechnu nynější energii věnovala tvorbě skladeb, které kromě přímočarosti a tvrdosti nabídnou i znatelné posílení melodiky. Ta je zde zastoupena zejména v chlapáckých refrénových vyřvávačkách, vystavěných po vzoru kapel příslušících v poslední dekádě k silné garážové scéně ze Skandinávie. Další novinkou je samozřejmě povolání šikovného Amáka (ex-SUNSHINE) na producentskou židli, jakož i vydání letošního materiálu u vlastní malé značky. Tak jako tak, album „Burden“ je energickou náloží plnou rock´n´rollové ryzosti.
Každá ze skladeb má potřebný tah na branku a zajímavou melodiku, jak už jsem výše zmínil, typickou zejména pro scénu okolo severských kapel jako BACKYARD BABIES, TURBONEGRO nebo THE HELLACOPTERS. Počínaje důraznou „Jockey“, konče „Stories Of The Dead“, materiál ani na chvíli nepovolí z nastavené laťky, snad jen při bluesově nasměrované „Out Of This World“ máte trochu šanci si vydechnout. „More“ je vlajková loď alba se siláckým refrénem a „Right Stuff“ má v sobě hodně tolik potřebné street rockové špinavosti. Mým favoritem je však „Wicked Game“, což je hymna, při které máte chuť všem okolo v sále ukázat, že s vámi není radno chodit do poga. Za jedinou slabinu celého materiálu tak považuji skutečnost, že skladby jsou při své přímočarosti trochu delší, než by bylo vhodné. V případě, že by se materiál zkrátil ještě o deset minut, doznal by tak logicky na ještě větších grádech, a posluchač by nemusel čekat na třetí refrén, který je tu kolikrát navíc. Jinak ale znovu dobrá práce.
Energická nálož plná rock´n´rollové ryzosti.
7,5 / 10
Jiří Nedvídek
- zpěv
Bohumil Krejza
- kytara
Petr Sládek
- baskytara
Robert Taschner
- bicí
1. Jockey
2. More
3. Riot
4. 1000 Years
5. Right Stuff
6. Out Of This World
7. Wicked Game
8. On Your Knees
9. Mad In The Rain
10. FYI
11. Stories Of The Dead
Burden (2009)
Dead End (2006)
Golf Club (2002)
Mama/Space Game 7'' (2000)
Split 7'' s L'Point (2000)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Election Records/ Tchichimania Records
Stopáž: 37:20
Produkce: Amák
Studio: Golden Digital Studio
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.