Sebranka, která svým prvním počinem převrátila doposud známý svět extrémního technického metalu má třetí zářez na pažbě. A i na něm rochesterské komando pod taktovkou geniálního kytaristy Christophera Arpa rozšiřuje hranice technické brutality. Album se dá rozdělit na tři menší části. První jsou klasičtí PSYOPUS, obrovská spousta ultra-technického extrémního bombardování, které je zase o kousek hustější než na minulé fošně, druhou je alternativní téměř desetiminutová houslokytarová instrumentálka, která je vkusným a dobře jedoucím nákladním vláčkem, jehož vagónky jsou naplněny jazzem, klasickou hudbou a art rockem. Mnohokrát jsem si při poslechu vzpomněl na rakousko-turecko-český kvartet METAMORPHOSIS. Poslední část je poněkud rozporuplným dvacetiminutovým experimentem, bazírujícím na pomezí garážového neumětelství a geniality, která již překročila rámec pochopení. Vše budí dojem sklepního jamu ujetých individuí s Christopherem Arpem v čele. Díky posledním dlouhým částem se album pro mnohé stává opravdu nezkousnutelným a ztrácí mnoho dobrých hodnocení. Já osobně poslední písničku po určité době téměř vždy přeskakuji. Nemá mi co dát. Podobnou nelibost cítím ke skladbám „Boogeyman“ a „Choker Chai“, kde nedokáži přenést přes srdce nasamplované fráze vložené do pečlivě vysekaných otvorů ve skladbě. Ty album zbytečně a příliš často provzdušňují něčím, co mi tak docela nechutná. Kdyby se jednalo o jeden výstřelek v jedné skladbě, bylo by to zajímavé zpestření, takto se tento prvek stává otravným přešlapem v jinak brilantní práci.

Vše ostatní je jedním slovem dokonalé a geniální. Brutální technická onanie, která je založena na přímé srážce grindcoru a jazzu nebere konce. Jen málokdy vám kapela dá šanci relaxovat a nabírat síly na další poslech, povětšinu času „Odd Senses“ mám uši přišpendlené u reproduktoru a hltám každé sousto těchto bláznů. PSYOPUS se zkrátka pohybují na absolutní hranici extrému a nebudu daleko od pravdy, pokud budu tvrdit, že příliš techničtějších kapel v daném žánru již nenajdete. A že „Odd Senses“ působí trochu samoúčelně a onanisticky? No a? Pokud na to mají, proč by se měli při hraní omezovat a nudit sami sebe? Jen pro to, že několik lidí má svoji hranici pro kombinovanější hudbu příliš nízko? To snad ne.

Z výsledného hodnocení odkrajuji poslední dvacetiminutovou skladbu.