Nelítostný, hypertechnický, intenzivní a brutální - tak se dá v krátkosti popsat aktuální album jedné výrazné sebranky z extraligy technického deathcoru. Když si pustíte první skladbu z aktuální albovky nazvané „Dystopia“ napadne vás: „Hrají to vlastně ještě lidé?“. Kytara neustále trilkuje ve zběsilém tempu, basové linky ji houževnatě notně nabustřeným zvukem dýchají hned za krkem a pod tím vším kanonáda bicí artilerie, která místy působí, jako by na vás nalétával AC –130 a kropil vás ze svého rotačního kulometu řady Vulcan. Rychlost, technika a neúprosná neurvalost, to byly a stále i jsou typické znaky současné tvorby montrealských řezníků, kteří tímto albem pouze potvrzují výsostnou žánrovou pozici, kterou dobyli minulým počinem „Mechanics Of Dysfunction“. Novinka jde však mnohem dál než předchůdce a pro ty, kterým připadalo album z roku 2007 na hranici poslouchatelnosti, bude „Dystopia“ daleko v nedohlednu za čárou. Na první poslech jde opravdu o album, které je méně srozumitelné, téměř antihitové a nečlověčenské. Čas, který ale této půlhodinové instrumentální náloži dáte na to, aby dozrála ve vašich uších, se rozhodně vyplatí.

Kapitola sama pro sebe je vokál a nositel hrdla, ze kterého vychází. Jsem přesvědčen o tom, že pokud by gorilí tlupy měly ve své povaze tvořit satanistické sekty, tak Elliot Desgagnés bude tím nejlepším a nejúspěšnějším kazatelem v podobné společnosti. Hlasová výbava této šlachovité hory masa se sice omezuje pouze na jednu polohu, ale v jeho případě je to opravdu jedno, protože barva jeho neuvěřitelně suchého hlubokého brutálního vokálu je stěží přirovnatelná k čemukoliv z lidského světa. Ostatně velmi podobně jsou na tom i výkony hudebníků, při kterých lze jen kroutit hlavou a dohadovat se nad tím, ze které planety BENEATH THE MASSACRE vlastně přiletěli. Pokud bych se měl zaměřit na instrumentální práci, zaujme poněkud chladně strojové sekání a nemalá nadílka fantasmagorických bicích, které striktně a pevně ohraničují kytarovou práci. Do této hutné rubanice je přesně nafrázován rovný murmur, který občas vytlačují pražcové dostihy, jenž ani v nejmenším nenabízejí posluchači pomocnou ruku, která by ho jakýmkoliv způsobem mateřsky vedla. Díky výše popsanému přístupu, který z alba čiší na míle daleko, se sice „Dystopia“ stane pro některé posluchače silně nezkousnutelným dílem, nicméně milovníci extrémní a současně extrémně technické hudby si tento skvost prostě musí zamilovat.