MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sobotní „Chmelnice“ byla velmi slušně zaplněna již v sedm hodin. Člověk, který se podíval na soupisku kapel, se však nemohl ničemu divit. Američtí THE BLACK DAHLIA MURDER patří k jedné z největších hvězd extrémního novodobého hard coru z hamburgrožroutského světa, marihuanoví imperátoři technického grind-death-crossoveru CEPHALIC CARNAGE u nás zase mají již pevně vybudované jméno díky naprosto famózním a zábavným vystoupením. Protinožci PSYCROPTIC a thrasheři SYLOSIS byli však jmény, která jsem znal zatím pouze ze studiové tvorby a dychtivě očekával jejich živou produkci.
Angláni SYLOSIS bohužel dorazili bez bubeníka, který se léčil v nemocnici od jakýchsi bacilů, a tak přislíbili jen tři skladby, přičemž na první si půjčili Johna Merrymanse z CEPHALIC CARNAGE a na druhou a třetí Dava Haleyho z PSYCROPTIC. Jejich dvoukytarový řádně technicky našláplý thrash metalcore však i s lehce improvizovanými bicími zněl naprosto skvěle. Četné kytarové vyhrávky, charismatický vokalista a na dané poměry i sedící a výtečně jedoucí rytmika. Velká škoda, že nebylo zahráno více. Velmi mě překvapil i ucházející zvuk, na který rozhodně nejsem v tomto klubu zvyklý. Až později jsme se dozvěděl, že aparát byl na „Chmelnici“ převezen z klánovického svatostánku zvaného „Black Pes“.
Druhou na řadě byla australská akvizice stáje Nuclear Blast. Klasická sestava s jednou kytarou, neurvalý Jason Peppiatt u mikrofonu (neustále roztáčející do copu zapletenou ozdobu na temeni hlavy), s pokřivenými ústy kázající hlavně z poslední desky „Ob(Servant)“. Živelný death metal se silovým vokálem, který se rozhodně neutápí v archaickém pojetí žánru, měl kupodivu u publika o něco menší odezvu než zkrácený set SYLOSIS, snad proto, že PSYCROPTIC oproti nim odehráli o něco techničtější, pomalejší a také méně předvídatelný set. Vtipálci z CEPHALIC CARNAGE nastoupili vzápětí. Bouřlivý nástup, technicky brilantní provedení, všude pohyb, do toho všeho chroptící pořízek Lenzig Leal, odděn na počátku typicky do dresu, který si lidi dokázal ihned získat na svoji stranu. Na řadu přišly samozřejmě typické fórky padání a hraní na zemi, satanisticko-black metalové masky a převleky, Lenzig si nezapomněl několikrát odskočit, aby si zahulil z kouzelného upírského jablíčka, a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Zábavy bylo dostatek. Publikum přijímalo bohaté porce jejich brutální show s otevřenou náručí, nechyběli circlepity, stagediveři a parádní atmosféra, která se stává pro vystoupení CEPHALIC CARNAGE typickou. Vynikající set, který poskytl instrumentálně bohatou přehlídku od grindujících sypaček a náklepů až po stoner rockové polohy.
Hlavní hvězdy, pocházející z množiny NWOAHM, nechali publikum chvilku vydechnout. Stěhovala se totiž celá jejich bicí souprava. THE BLACK DAHLIA MURDER pak definitivně nastoupili a na pódiu se strhla energická smršť. Trevor Strnad lítal z jedné jeho části na druhou, neustále divoce gestikuloval rukama a musím uznat, že u publika mu to vycházelo na jedničku. Mne však už v tu dobu zmáhala únava způsobená týdenním pobytem na nemocničním lůžku, a tak jsem si bohužel jejich vystoupení příliš neužil. Výsledkem nicméně jednoznačně bylo to, že si u mě amerikánci opravili hodnocení jejich živé produkce, které po předloňském „Brutal Assaultu“ nebylo valné. Nakonec bych se chtěl vrátit ještě k jedné věci. Zvuk byl sice přehulený u všech kapel, ale na poměry „Chmelnice“ – velmi dobré. Konečně jsem v tomto prostoru slyšel i kytary. Bravo.
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.