„Prapor je nehybný. Vítr nefouká. To srdce člověka se zmítá nepokojem.“

Ačkoliv Ang Lee či Zhang Yimou patří u nejširšího publika patrně mezi nejznámější tvůrce postmoderních výpravných, historizujících eposů z oblasti východních bojových umění (tzv. žánru wu-xia) a jejich snímky „Tygr a drak“ či „Hrdina“ sklidily nemalý ohlas i v západním světě, nejsou zdaleka jedinými. Jejich řady, paradoxně několik let před nimi, rozšířil hongkongský tvůrce estetizovaných milostných dramat Wong Kar Wai snímkem „Na východě ďábel, na západě jed“.

Podobně, jako mnozí jiní, také Wong Kar Wai se po letech ke svému původnímu snímku vrátil, aby provedl jeho obsahovou, ale především audio-vizuální rekonstrukci, která by mu umožnila vtisknout filmové látce podobu, jíž nebylo lze v době vzniku z technických důvodů docílit.

„Na východě ďábel, na západě jed“ volně čerpá z románové předlohy „The Eagle Shooting Heroes“ a v cyklickém sledu pěti ročních období čínského almanachu sleduje příběh šermíře Ouyang Fenga, jenž po odmítnutí milovanou ženou přebývá v západní poušti a za úplatu zprostředkovává vyřízení „špinavé práce“. Již v základní kostře příběhu se objevují režisérova typická milostná témata, která s odkazy na historické reálie a písemnictví opět nabývají hlubších významových rovin a zprostředkovávají symboliku, která do značné míry přesahuje běžnou úroveň žánru wu-xia. Spíše než na přímočarý epický příběh a takřka baletní choreografii soubojů se režisér v jednotlivých povídkách zaměřuje na své postavy, jimž odebírá atributy neporazitelných hrdinů, a které často vystavuje nelítostným morálním či životním volbám. Jejich vzájemnou interakcí pak extrapoluje zejména osobnost vypravěče příběhu Ouyan Fenga, za jehož slupkou cynismu a zahořklosti přeci jen doutnají léta potlačované emoce a uvědomění si vlastní osamělosti, kterou mu upomínají zejména ostatní šermíři, jejichž služby zprostředkovává svým zákazníkům.

Wong Kar Wai ani zde nezapře svůj výrazný rukopis a „Na východě ďábel, na západě jed“ se tak značně liší od ostatních, heroicky pojatých snímků žánru. Svíravou melancholií prodchnuté obrazy nenaplněných osudů se střídají s útržky soubojů, které primárně nestaví na precizně vypočítané choreografii, přesto svou dynamikou a vizuální stylizovaností berou takřka dech. Ostatně právě vizuální stránka je režisérovou specialitou, která i v tomto případě dosahuje pomyslného vrcholu a je do jisté míry nositelem významu. Záběry prašné pouště či rychlými, expresivními střihy podávané souboje jsou překryty a sjednoceny žlutě laděným filtrem a mírným zrnem v obrazu, díky čemuž se snímek zdá být jakoby vytržen z běhu času a prostoru. Ve splynutí výrazného vizuálna s obsahem ponejvíce znovu vystupuje jeden z rysů Wong Kar Waiovy tvorby – totiž hledání domnělého absolutna, ideálu ve všech rovinách vnímání a chápání, který autor přenáší také na své postavy, jimž v tomto případě přisuzuje až archetypální rozměr. A tento aspekt je v aktuálním filmu prozatím doveden do svého maxima.

„Na východě ďábel, na západě jed“ je v zásadě režisérovou tradiční milostnou poémou, která je mimo jiné zajímává právě svou výpravností a zasazením do žánru wu-xia. Wong Kar Wai zručně využívá jeho výrazových prostředků, avšak po svém – nesklouzává ke schematičnosti; jeho přístup naopak ukazuje, kam je naopak velmi málo akční a morálka hrdinů není černobílá. Největší (do jisté míry však diskutabilní) slabinou filmu tak paradoxně zůstává obsahová komplexnost ve vztahu k postavám, která vás zpočátku nutí tápat ve vzduchoprázdnu. Dokážete-li se však přes uvedený fakt přenést, pak platí, že tento snímek spolu s hvězdným hereckým obsazením patří stále k tomu nejlepšímu ve filmografii Wong Kar Waie a neméně rovněž k tomu zajímavějšímu, co lze ve zmíněném žánru vidět.