V rámci našich retrospektivních úskoků tentokrát zamiřme přibližně o desetiletí nazpátek - do období, kdy vzniklo jedno z nejlepších blackmetalových děl, majících možnost spatřit světlo tohoto světa. Co na tom, že se jedná „jen“ o EP. Co na tom, že plocha nahrávky je pouhých šestnáct minut, počítaje v to intro i outro. „Satanic Art“ je jasným milníkem a zároveň deskou překlápějící staré DØDHEIMSGARD v nové. Deskou kombinující syrovou, agresivní minulost s propracovanou, bláznivou budoucností.

Jako obvykle se v případě seskupení podílela i na této nahrávce zcela specifická sestava, jíž lze tentokrát popsat jako skutečný all-star band. Kromě starých známých, jimž vévodí především Aldrahn a Vicotnik (zde pod přezdívkou Mr. Fixit), lze vyzdvihnout také působení kytaristy Galdera, jenž se později odrazil ke hvězdným výšinám s DIMMU BORGIR, či klávesáka Sveina Egila Hatlevika (aka Hologram / Magic Logic / Zweizz) z FLEURETY. Ale to jen tak na okraj… Po hudební stránce představuje „Satanic Art“ stále velice syrový a útočný black metal, vycházející z předešlé tvorby kapely, přičemž však ubylo thrashové hoblování známé z předešlého „Monumental Possession“. DØDHEIMSGARD tentokrát vsadili spíše na rychlost a především pak ve velkém množství začali zařazovat do své tvorby prvky zcela nové (klávesy, piáno, housle či elektroniku), jež koneckonců jen a jen předznamenaly věci budoucí.

Po klavírním intru „Oneiroscope“ se na posluchače vyvalí hyperrychlá, sonická kytarová smršť podpořená sypajícími bicími a šíleným vokálním výkonem pana Aldrahna, jenž svým typickým přiškrceným projevem okolo sebe rozsévá jed. Ano, jedná se o zásadní sedmiminutovou suitu „Traces Of Reality“, orámovanou nyní již kultovními slovy „touch the devilish one“. Po počáteční zběsilé klepačce se skladba průběžně proměňuje a přetváří, tu dojde ke zpomalení, tu k nádhernému zařazení houslového sóla, onde zase k pěkné klavírní vsuvce. Aby se však v závěru vrátilo vše do starých kolejí… Následující „Symptom“, disponující famózním závěrem, se pak nese v podobném duchu, zatímco předposlední „The Paramount Empire“, působí syrověji (vokál je skutečně chorobný) a více oldschoolově. Po oné krátké, avšak zato nesmírně intenzivní a vyčerpávající smršti přichází konečně vytoužené uklidnění v podobě jak jinak než klavírního outra „Wrapped In Plastic“ (inspirace seriálem „Městečko Twin Peaks“), jehož část uvedla následující počin „666 International“.

Celé album pak působí jako přímý úder do tváře a zároveň jako totální výsměch všem souputníkům, snažícím se vytvořit něco tak bezcitného, zběsilého a zároveň sofistikovaného. Nahrávka, která představuje optimální střet staré i nové školy black metalu, přičemž na ní ponejvíce dominuje onen skrytý industriální chlad – i to je „Satanic Art“.