BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do německých EDGUY nebyly zpočátku vkládány velké naděje. Nijak zvlášť instrumentálně zdatní, v rámci žánru ani nikterak pokrokoví, ale přesto zaznamenali neúměrný úspěch. Proč? Výrazně se vypracovali? Ne. To si jen poměrně velká metalová masa tyto Němce oblíbila. A ono se vlastně není ani čemu moc divit - většinu tvorby zahrnují snadno zapamatovatelné až popově hitové melodie ve svižném tempu nebo teskné balady. Ostatně také show, které jsou EDGUY schopni, je pověstná a nutno podotknout, že často předčí samotný hráčský výkon. Popularitě také pomohl vedlejší projekt Tobiase Sammeta AVANTASIA, který, ač plánovaný jako studiový počin, byl nakonec představen na Masters Of Rock 2008.
Abych ale vše uvedla na pravou míru - pro EDGUY jsem mívala (a stále ještě mám) díky albu „Vain Glory Opera“ slabost. Omlouvám, přehlížím a ospravedlňuji, že „tohle k nim přece patří“. Jenže přiznejme si upřímně - nové „Tinnitus Sanctus“ je buď tak bombasticky přepálené, že až zavání parodií sebe sama, nebo z něj můžeme čím dál více slyšet AVANTASII. Přes to všechno si myslím, že pokud jste z ostatních alb byli nadšeni, velký propadák očekávat nemusíte. Pro ty, kteří tvorbu EDGUY odsouvali co možná nejdále, bude album „Tinnitus Sanctus“ důvodem k otřepané větě: „Já jsem ti to říkal/a!“.
První „Ministry Of Saints“ (stejně jako „Speedhoven“) je esem na koncerty, podobně jako dřívější „Lavatory Love Machine“ či „Superheroes“. Začátek evokuje téměř až hardrockové LORDI. Následuje však Tobiasův charakteristický hlas, který spolu se strhující melodií, pro EDGUY ostatně již typickou, způsobí, že tuto přímočarou hitovku budete pravděpodobně z hlavy dostávat dost dlouho. „Sex Fire Religion“ se svým naprosto triviálním refrénem, tlačím silou vůle ke svému konci(ostatně jako převážnou většinu na albu - powermetalovou „Nine Lives“, katastrofální „Wake Up Dreaming Black“ aj.). Jakýmsi světlejším bodem v AVANTASIA stylu, je střed prezentovaný „Drangonfly“. Právě u sborem podbarveného refrénu se setkáváme se zmíněnou atmosférou. „Dead Or Rock“ spíše připomíná soundtrack k nějaké rockovejší teen komedii... K poslední „Aren´t You A Little Pervert Too?“ si EDGUY přizvali GRANATO RAMBOCCO AND THE KILLERS. Metal country, které Němci s jejich přičiněním vytvořili, je asi jedinou skladbou na desce, která měla už prvotně v plánu nebrat se tak příliš vážně. I přesto, že hlas Sammeta jakožto trpasličího kovboje vyznívá úsměvně, je paradoxně tato skladba jednou z těch, které si pustíte znovu.
Nebudu zmiňovat staré okřídlené, že „toto tu už nejednou bylo“. Fanouškům to nevadilo doposud, tak proč by mělo nyní? Nepůvodnost a kýčovitost ale bohužel není to jediné, co „Tinnitus Sanctus“ tak trápí - trend vykrádání sebe sama a opakování toho, „s čím už jsme měli jednou úspěch“, přerostlo místy v nechtěnou parodii. To je škoda, protože právě EDGUY jsem považovala za skupinu, která se zas až tak vážně nebere (připomeňme třeba známý klip k „Superheroes“) a celou tu nabubřelost na koncertech Sammet kompenzuje sebeironií a více-méně i nadhledem. Mám však vážné obavy, že „Tinnitus Sanctus“ do téhle škatulky nezapadá.
Škoda. Nová AVANTASIA nic moc, noví EDGUY jakbysmet.
4,5 / 10
Tobias Sammet
- vokál
Tobias 'Eggi' Exxel
- baskytara
Jens Ludwig
- kytara
Dirk Sauer
- 2. kytara
Felix Bohnke
- bicí
1. Ministry Of Saints
2. Sex Fire Religion
3. The Pride Of Creation
4. Nine Lives
5. Wake Up Dreaming Black
6. Dragonfly
7. Thorn Without A Rose
8. 929
9. Speedhoven
10. Dead Or Rock
11. Aren't You A Little Pervert Too?
Space Police: Defenders Of The Crown (2014)
Age Of The Joker (2011)
Tinnitus Sanctus (2008)
Rocket Ride (2006)
Hellfire Club (2004)
Burning Down The Opera (2003)
Mandrake (2001)
The Savage Poetry (remastered 2CD) (2000)
Theater of Salvation (1999)
Vain Glory Opera (1998)
Kingdom of Madness (1996)
The Savage Poetry (1995)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 54:43
Produkce: Sascha Paeth
Studio: Gate Studios
V souvislosti s EDGUY je nejroztomilejší fakt, že ačkoliv si šampón Tobík už drahně let dělá z metalu prču, příznivci mu všechna klišé sezobou z ruky a ještě poděkují. Pravda, úplně poslední dobou už to přestává být tak viditelné jako dřív (stačí přelouskat "prohlédnutí" redakčních heavíků), ale nemám strach, že by se snad něco zásadního měnilo ani po "Tinnitus Sanctus". Tahle deska je totiž naprosto standardní a zapadá do šablony - pár nekompikovaných popěvků, věsměr hard rockových. To se to bude na koncertech rozdělovat obecenstvo na levá, pravá (seno, sláma), to se to bude poskakovat a hrozit. Navíc ani nová kovbojská image nemůže zklamat metalovou omladinu, takže vlastně jaképak zklamání? Jedním uchem tam, druhým ven, jako už drahně let před tím, vlastně ani nevím, proč jsem to poslouchal... co jsem to vlastně poslouchal? Nechtěl jsem psát nějaký druhý pohled?
Na „Tinnitus Sanctus“ (a při tom je to takový roztomilý název) má rozhodující vliv Sammetova neschopnost (či snad nedejbože neochota nebo dokonce úmysl) se o nejlepší nápady, které si macešsky uhýčkal pro své druhé dítko AVANTASIA a jeho „The Scarecrow“, podělit také se svým mateřským spolkem. Díky tomu si EDGUY hned na startu s novinkou připisují handicap, se kterým se už jen těžko nějak významněji pohnou vpřed, a v jehož světle navíc tak nějak paradoxně zaniká i fakt, že je to s nimi po invenční stránce od „Rocket Ride“ zase o nějaký ten kousek horší.
Se současnou tvorbou EDGUY nemám vážnější problém. Hudba je melodická, dynamická, relativně proměnlivá a pokud se člověk nepředávkuje, tak ani příliš nenudí. Akorát je škoda, že se postupně smazal rozdíl mezi EDGUY a AVANTASIA. Tobias Sammet nám tak pro letošek naservíroval dvě nepříliš odlišná alba. Jednak „The Scarecrow “, které se mohlo honosit honosnými jmény, a pak „Tinnitus Sanctus“ s poněkud střízlivějším osazením. Problém je, že se až příliš skamarádil se Saschou Paethem a tak mají obě alba skoro identický zvuk a i nemálo skladeb by se mezi alby dalo volně prohodit. Jinak převažuje pozitivní pocit, nic nového pod sluncem, ale poslouchá se to pěkně.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.