Nebudu nijak tajit fakt, že mám pro tuto americkou partičku slabost. Nejinak tomu bylo i v momentě, kdy se mi do rukou dostalo jejich aktuální album s výstižným názvem „Traitors“. Ti, kdo v tomto případě zradili, však rozhodně nebudou MISERY INDEX. Bez jakýchkoliv kompromisů a nechuti měnit osvědčené postupy jsou tady potřetí, aby svým vlastním způsobem dokázali životaschopnost základních žánrových pouček v praxi.

Ne, opravdu se toho za ty dva roky příliš nezměnilo. Vše podstatné už napoví úvodní „We Never Come In Peace“, která je spíše intrem, než regulérní skladbou. Klasická riffová hradba valící se ve středně rychlém tempu, připomene uvítací ceremoniály starých thrash metalových klasik a zároveň dává jasně na srozuměnou, že nás čeká řádně ortodoxní metalová projížďka. Věrni tradici promíchávání klasických death metalových hoblovaček s grindovými sypačkami jsou MISERY INDEX i nadále, což dokazují hned v následující „Theocracy“. Opět vytahují svoje tradiční zbraně – našlapaný zvuk, válcující kytary a rytmiku a charakteristický vokál Jasona Nethertona, který osciluje někde mezi brutálním řevem a typickým deathovým chropotem. Přestože se poslechem novinky může na jazyk vkrádat přívlastek „standardní“, i zde můžeme hovořit o silných a vrcholných momentech. Ty přicházejí poměrně záhy. „Partisans Of Grief“ patří na desce k pomalejším kouskům, ale i tak disponuje dostatečně agresivním nábojem, který exploduje ve vynikající prostřední části. Jednoduchý melodický motiv vnáší mezi spořádané kytarové riffy prvek napětí a skladbu tak opatřuje velice, když to trošku přeženu, účinnou emoční nástavbou. Je to tak prosté, leč v tomto případě zatraceně účinné.

Dá-li se však hovořit o nějakých emocích, tak dominují především ty agresivní. „Traitors“ je v tom nejlepší slova smyslu účinným a zároveň neškodným soundtrackem, či lépe řečeno společníkem při ventilaci přebytečné energie a agrese. Deska od začátku až do úplného konce šlape jako dobře seřízený traktor Lakatoš (no, možná trošku rychleji) a tradičně chválihodná stopáž přesně zapadá do představy ideálně strávené chvilky nad porcí agresivní muziky. Je až s podivem, že MISERY INDEX předvádějí v aréně diváky už tolikrát zhlédnutá čísla a stále si zasluhují uznalý potlesk nejen za snahu, ale především za převedení. Co naplat, že každou chvíli máte pocit už dávno slyšeného a nezřídka už dopředu víte, jak ta či ona pasáž, spomalovačka, mezihra... budou pokračovat. Přesto si ty momenty vychutnáváte a uznale třepete palicí.

Dala by se vznést jednoduchá námitka ve stylu, že „co u jiných kritizuji, to u druhých chválím“. Je to tak, ale jediné, co k tomu mohu říct je jen to, že těmhle Amíkům věřím každé hrábnutí do strun, každý úder bicích, každé zařvání do mikrofonu. Prostě jim ten jejich ortodoxní a agresivní metal věřím a především s chutí baštím.