Smrt nebo sláva. Všechno nebo nic. Možná by se do jisté míry dalo polemizovat o tom, co takový název desky vlastně znamená, ale vzhledem k tomu, co RUNNING WILD na heavymetalovém poli  v roce 1989 znamenali, by to byl holý nesmysl. Oni totiž na nic nemuseli sázet, jenom jednoduše nahráli to nejsilnější, co v nich v tu dobu dřímalo. Takovou malou apokalypsu, abych byl ještě konkrétnější.

A jako nesmrtelný symbol do jejího čela umístili skladbu, kterou dodnes považuji za jednu z nejlepších kapely vůbec, totiž „Riding the Storm“. „…Tvář ve větru, řítíme se bouří, udržíme si svůj kurs, ať přijde cokoliv, bloudící duše v moři šílených, smrt nebo sláva, řítíme se bouří…“ proklamuje svým typickým vokálem vůdce Rolf Kasparek a posluchačovi se při poslechu téhle salvy otevírá jedinečná možnost vychutnat si všechno, o čem má být pravý speed metalový hit, tedy pomalou předehru, drtivý přechod do zrychleného tempa, oboje samozřejmě v jiné náladě a melodii, ale absolutně do sebe pasující, pak hlavní instrumentální motiv, sloky stupňující napětí k refrénu, který pochopitelně vybuchuje jako zátka od řádně protřepaného šampaňského, krátké vydechnutí, strhující sólo a znovu onen zabíjející refrén.

Uff. Ale nechtěl bych stavět slávu téhle desky jen na jediné, byť převelice povedené skladbě. Zbytek totiž je, ač se to už možná zdá být neuvěřitelným, rovněž převelice povedeným. Skladba za skladbou šumí okolo vás a vy se mezitím ani nestačíte nadechovat. Burcující „Renegade“, chladná „Evilution“, jako had kluzká „Running Blood“ (s její téměř učebnicovou předehrou alá IRON MAIDEN), další Beckerova parádní instrumentálka „Highland Glory“ či dramatická vyloďovačka „Marooned“, je to vskutku zdrcující tempo, o zážitcích ani nemluvě, ale tahle jízda i tak nemilosrdně pokračuje dál. Další zabiják a nesmrtelný klenot živých vystoupení kapely se jmenuje „Bad To The Bone“ (ještě před vydáním samotného alba vyšel jako maxi singl spolu s „Battle Of Waterloo“ a „March On“, když posledně jmenovaná na klasickém vydání samotného alba nebyla a objevila se pouze jako bonus na některých edicích) a vyznačuje se zejména odzbrojujícím úvodním kytarovým motivem, stejně tak jako následující „Tortuga Bay“ a titulní „Death Or Glory“ refrénem a sóly, které by jiní nevymysleli ani po celonočním skupinovém orálním sexu se všemi múzami, co jich jen možná existuje.

V grandiózním finále nás pak RUNNING WILD nenápadně přenesou na bitevní pole, a i když „jen“ ve středním tempu, přece jen to znamená další gejzír obrovského skladatelského potenciálu. S úctou ke všem předešlým albům se domnívám, že právě na téhle desce dosáhli RUNNING WILD svého prvního vrcholu, zhodnotili tady a stoprocentně prodali všechno to, co uměli (zjednodušeně řečeno povedlo se jim bezchybně sladit sílu, rychlost a rozum) a patří jim za to (alespoň můj) neskonalý dík.

Mimochodem, když jsme u toho děkování, pozorný čtenář by v bookletu dozajista objevil krátké poděkování (do slova a do písmene: „L. Krizkovy za fantasticke sborove spevy. Hodne stesti auspechu do budoucnosti. Nezapomen anglictinu!“) Ladislavu Křížkovi za hostující vokál, a dále také hlavnímu mechanikovi přes bicí, jakémusi Mr. AC. To ale jen tak na okraj a pro pořádek. Stejně tak pro pořádek ještě uveďme, že v těsném závěsu za „Death Or Glory“ (vyšlo 7. listopadu 1989) se na pultech 13. ledna 1990 objevilo také EP „Wild Animal“ s nově předělanou „Chains And Leather“ a novinkami „Wild Animal“, „Tear Down The Walls“ a „Störtebeker“, pod nimiž byli jako RUNNING WILD podepsáni jen Kasparek-Moti-Becker s tím, že Iain Finlay pouze nahrál všechny bicí. Inu stále platilo, že železo bylo třeba kout, dokud bylo žhavé, že.