TEAR DUNGEON - Squirm
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Neurotické, pomalé, valivé a majestátní překvapení letošního Fluff festu. Belgický sludge core, který potěší jak fanoušky NEUROSIS, tak příznivce tradičního doom metalu, neboť od každého z těchto zdrojů čerpá nezanedbatelné množství inspirace. Ani fanoušci metalové špíny nezůstanou bez potravy, celé album je zalito značně obhroublým a syrově působícím roztokem, kterému velmi napomáhá roztříštěný, ale upozadněný hlas Colina Van Eeckhouta, který perfektně zapadá do širokých ploch kytarových panelů. Skladby s průměrnou stopáží sedm minut tvoří dostatečný prostor k tomu, aby vás pohltily do svého chřtánu, pečlivě rozžvýkaly, promísily se slinami a zaslaly do žaludku, kde si budete moci zvrhle užívat kyselinových šťáv, které vás pozvolna rozleptají.
Střední a pomalá tempa jsou vyrovnány hutností riffů, které se rozvážně nesou celým albem, opravdu silné emoční zabarvení však celku dodává rozervaný řev, který má hned několik zajímavých vlastností. Oproti zvyklostem hlavní zpěv trochu vytáhnout nad nástroje, je zarovnán zpříma na jejich úroveň nebo je dokonce zakopán ještě o několik sáhů níž než valivá instrumentální mašinerie. Barva řvaní je však oproti tomu velmi intenzivní, řezavá a naléhavá. Nedočkáte se patosu, je to srdcervoucí orašplované neukojené vytí, které by kapele mohla závidět kdejaká screamo formace. Neduhem podobných spolků bývá určitá splývavost materiálu, která může přerůstat v to, že některé skladby se nedokáží přes ostatní monolity prosadit a celek pak v uších posluchače působí až příliš jednolitě - jednotlivé skladby pak ztrácejí svůj vlastní charakter. S tímto neduhem se AMENRA daří velmi obstojně bojovat v druhé polovině alba, ve které naleznete například skladbu „From Birth To Grave From Shadow To Light“, která je postavena v podstatě na jednom skvěle gradujícím motivu nebo písně, které ji v pořadí obklopují „Ritual“ a „Le Fils Des Faux“. Ty v sobě uchovávají více prvků tradičního doom metalu, mimo jiné i čisté jednoduché nápěvy, které AMENRA poměrně sluší. V kontextu scény sice nejde o překvapující nebo evoluční materiál, „Mass III“ však má své charakteristické prvky i své charisma a rozhodně by neměl zapadnout a to ani v době, kdy „Mass IIII“ je již na světě a moje poštovní schránka ho dychtivě očekává.
Intenzivní belgický sludge corový buldozer, který svoji radlicí sice neodkrývá zásadní žánrové objevy, ale hrouda, kterou před sebou hrne představuje řemeslně výtečně zvládnutou práci, která má potenciál laskat i drtit.
7,5 / 10
Colin Van Eeckhout
- vokál
Vincent Tetaert
- kytary
Mathieu Vandekerckhove
- kytary
Bjorn Lebon
- bicí
Kristof Mondy
- basa
1. The Pain It Is Shapeless
2. Némelèndèlle
3. Am Kreuz
4. Le Fils Des Faux
5. From Birth To Grave From Shadow To Light
6. Ritual
De doorn (2021)
Mass VI (2017)
Mass V (2012)
Mass IIII (2008)
Mass III (2006)
Mass II : Sermons (2005)
Mass I: Prayer I - VI (2003)
-bez slovního hodnocení-
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.
Čtyřicet minut neúprosné tortury v mechanické drtičce, jenž je chladná a neosobní, ale zároveň překvapivě živá ve své brutalitě. Monolitické riffy a tísnivá atmosféra, páchnoucí olejem, betonovým prachem a civilizačním úpadkem. Broadrick to opět dokázal.





