BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Napsat něco o METALLICE po vyčerpávajícím mentálním štěpu kolegy Straye, který vás provedl detailně její historií, je už takřka nemožné. Berte proto následující elaborát spíše jako příspěvek do diskuse, či psychologickou sondu, než jako plnohodnotnou recenzi desky, kterou beztak každý dobře zná.
Hned z kraje bych potřel některé progresivní názory, které se za léta uctívání a opovrhování kolem METALLICY nastřádaly. První z nich se týká rozdílu mezi „Load“ a „Reload“ s tím, že po vydání druhé desky bylo velkou módou prohlašovat že: „80ková metla, to je teda náhul, černý album je dobrý, loud to eště ale reloud, to je teda sračka“ – i já sám jsem svého času několikrát tento duchaplný názor utrousil. Dnes tvrdím: v žádném případě! Skladby z „Reload“ pochází ze stejného vrhu jako sklady na „Load“, není tedy teoreticky žádný důvod ke kategorizování a až na malý rozdíl ve zvuku, se jedná o kvalitativně plně srovnatelné počiny. Některé skladby z „Reload“ dokonce zazněly už během turné k „Load“. Tímto tedy diskusi na toto téma – KONČÍM. Kdo přikázání poruší, bude popraven čtyřmi skladbami ze St. Anger do týla v plné délce.
Osobně hudbu z „Load“ období vnímám jako přirozený vývoj od černého alba. Je sice pravda, že je černá placka postavená na velmi zajímavém základu zdařile balancujícím na rozhraní vážně míněné skladby a prachsprostého hitu, hudebně ovšem zdaleka nedosahuje u některých skladeb košatosti a u některých pro změnu písničkovitosti. Právě do těchto kategorií bych skladby na „Reload“ rozdělil (o „Load“ platí samozřejmě to samé). Mezi klasické chytlavé písničkové záležitosti patří třeba hned úvodní „Fuel“, „Bad Seed“, nebo „Prince Charming“. Druhou, a pro mě mnohem zajímavější skupinu skladeb, charakterizuje například „Devil´s Dance“. Sama o sobě je zcela prosta hitového potenciálu, zato ovšem ukazuje, jak může znít tvorba thrash metalových „namystrovanců“, pokud trochu zpomalí a zamyslí se. Právě v tomto typu skladeb kapela nejvíce úročí zkušenosti z dávných metalových let. Neklade už ale důraz na množství hubeních detailů, ale bohatě vystačí s několika silnými motivy, které si zručně a s lehkostí přearanžovává přímo v průběhu skladby. Mezi vrcholy alba řadím v této kategorii závěrečnou skladbu „Fixxxer“ (přiznejte se, kdo z vás se doposlouchal až k ní?), ale k zahození není ani „Where The Wild Things Are“, nebo výtečná „Carpe Diem Baby“. Zabrousíme-li do „Load“, nemůžu nezmínit „Until It Sleeps“, „Bleeding Me“, nebo „The House Jack Bulit“.
Právě v těchto skladbách vidím dnes nadčasovost METALLICY a právě ony jsou důvodem, proč dnes sahám podstatně víc po METALLICE z období „Load“, než po klasických kusech. A to jsem na legendárních albech z éry 80. let vyrůstal stejně jako většina „pravých“ fanoušků kapely. Dnes už si nic z této etapy s výjimkou geniálních skladeb „One“ a „Orion“ nepouštím. A to jsem měl svého času plnou pusu všemožných argumentů, proč je stará METALLICA nezlomná. Buď jak buď, skutečností zůstává, že „Load“ a „Reload“ jsou obrovské muzikální porce protínající několik hudebních sfér a je defakto nemožné ztotožnit se a mít rád všechno, co METALLICA v tomto období vydala. Jsem přesvědčen, že bych z obou alb pro sebe vybral skladby na album, které by totálně pohřbilo celou slavnou černou desku. A je mi jasné, že každý z vás by pro sebe dokázal to samé – ovšem s úplně jinými skladbami.
Hodnocení nechť si tentokrát každý doplní sám...
James Hetfield
- kytara, zpěv
Kirk Hammett
- kytara
Jason Newsted
- baskytara
Lars Ulrich
- bicí
1. Fuel
2. The Memory Remains
3. Devil's Dance
4. The Unforgiven II
5. Better Than You
6. Slither
7. Carpe Diem Baby
8. Bad Seed
9. Where The Wild Things Are
10. Prince Charming
11. Low Man's Lyric
12. Attitude
13. Fixxxer
72 Seasons (2023)
Hardwired... To Self-Destruct (2016)
Lulu (2011)
Death Magnetic (2008)
Some Kind Of Monster (EP) (2004)
St. Anger (2003)
S & M Live (1999)
Reload (1997)
Load (1996)
Live Shit: Binge & Purge (1992)
Metallica (1991)
... and Justice for All (1988)
Master Of Puppets (1986)
Ride The Lightning (1984)
Kill ´Em All (1983)
Vydáno: 1997
Vydavatel: Elektra Records
Stopáž: 75:52
Produkce: Bob Rock
Studio: At The Plant Studios, Sausalito, California
S Loužovým názorem na období "Load/Reload" můžu jen souhlasit. V rámci diskografe METALLICY jde o svébytné a stejně důležité období, jako kterékoliv jiné. Charakterizováno jest obrovským tvůrčím přetlakem kapely, která to za jiných okolností s častým vydáváním řadových alb opravdu nepřehání a zároveň její touhou po dobře poslouchatelných a aranžérsky promakaných písních, které ovšem nepopírají její minulost (myslím výhradně na průlomovou Černou desku). Pojítkem všeho na "Reload" (1997) je plynulost a neuspěchanost, nejvýraznější elementy spojující songy této éry METALLICY.
Stejně jako album "Load" (1996), tak i pokračování "Reload" (1997) nabídne, jak světlé momenty, tak několik položek do počtu. Stejně jako u "Load" (1996) i zde kapela předvede dokonalou práci s kytarovými aranžemi a trochu modernější a méně bombastický výraz z Černé desky. Vývoj je znát jen ve zvucích a civilnějším Hetfieldově zpěvu, který je tu už dávno mnohem víc rockový než metalový. Pokud budu mluvit o jednotlivých písních, tak k největším chloubám řadím jednoznačně "Carpe Diem Baby", "Where The Wild Things Are" a "Fixxxer" - tři obrovské kypící songy, kde je možné vzdáleně tušit inspirace hudbou Ennia Moriconna. Stejně významná je balada "Low Man´s Lyric" snad nejkomplexnější pomalá skladba od METALLICY, kterou charakterizuje alkoholový opar irské putyky, přirozeně ležérní Hetfield a mnoho zvukových vychytávek. "Low Man´s Lyric asi nejodvážněji naznačila, kudy by tenkrát za určitých podmínek mohla vést smysluplná cesta (To samé "No Leaf Clover" ze Symfo-alba). Potěší i singly - "The Memory Remains" s hostující M.Faithfull, balada "Unforgiven II." (první díl z "Černé" je však o třídu lepší) a samozřejmě skladbový dělníci držící těžkou kostru zhruba uprostřed - "Devil´s Dance", "Slither", "Better Than You". Mezi slabiny však řadím rychlejší písně - "Attitude", "Prince Charming" a překvapivě i "Fuel" (i když tady asi jen kvůli přiblblému Hetfildem odsekanému začátku). Definitivní dno alba "Reload" (1997) má však jméno "Bad Seed", což je z mého pohledu naprosto zbytečná píseň.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.