Švédský grindující rychlovlak se nemíní zastavit, zdá se. Tahle skandinávská země neustále vypravuje nové a nové spoje hrnoucí si to závratnou rychlostí do všech směrů. Nyní už jen trojice mašinfírů slyšících na jméno SAYYADINA si moc ráda zajede i do našich končin, kde ji vždycky vřele a s otevřenou náručí uvítáme. Když se tady objevili naposledy, což bylo loni v létě, měli na svém kontě už nové (v pořadí druhé) album s názvem „Mourning The Unknown“.

Jesli si někdo bláhový myslel, že po už tak dosti sběsilém „Fear Gave Us Wings“ (2004) může kapela jen zpomalovat, šeredně se mýlil! SAYYADINA jsou totiž mnohem nespoutanější a nevyzpytatelnější, než kdy předtím. S divokým crustovým větrem v zádech napnuli plachty ke skutečně ďábelské jízdě trvající kolem půl hodiny. Tolik si vyčlenili pro své šílené rejdy, při kterých není čas na nějaké posedávání, či odpočívání. Pěkně zostra a hned od začátku se jde tvrdě na věc. Tím v tomto případě myslím nesmlouvavý vysokootáčkový grinding kvalit na úrovni ušlechtilé švédské oceli. V duchu té nejlepší žánrové tradice mají veškeré inovace úplně na háku a místo toho všechnu svou energii investují do snahy o co nejintenzivnější posluchačský zážitek. Ona beztak i jakákoliv snaha o oživení stereotypního sypání nějakým tím zpomalením či mezihrou v konečném důsledku skončí u další rychlopalby bicích škopků a kytarového hoblování. A přesně tohle jde Švédům na výbornou. Kromě skvělého zvládnutí rychlého grindování si umí pro něj právě v podobě zmiňovaných „vsuvek“ dokonale připravit půdu, čímž umně znásobují posluchačské očekávání očekávaného.

Devastující vyznění novinky je oproti tři roky starému „strachu, kterým nám dal křídla“ docíleno ještě větší sázkou na crustovou přímočarost. Vokál se nezřídka uchyluje k hysterickému vyřvávání, kterému více než zdatně sekundují nezastavitelné Wikstenovy bicí. Místy mi SAYYADINA znějí jako by se jejich snažení v dobrém slova smyslu absolutně vymknulo z kontroly. Poslední a finální úder je však veden s o poznání menší razancí. Na albu nejdelší a zároveň nejpomalejší skladba „Solitary Confinement“ přinese výrazné zpomalení a střední tempo, při kterém nejvíce vynikne hutný zvuk kytar. Zajímavé zpestření tohoto bláznivého kolotoče však patrně nebude žádným náznakem věcí budoucích. SAYYADINA si svoji zaslíbenou zemi našli a jakákoliv snaha o emigraci je proti jejich přirozenosti a tudíž naprosto zbytečná.