Je to o něco více než půl roku, kdy američtí PELICAN zaplnili sál Paláce Akropolis a už je tady máme zas. Svůj stan protentokrát rozložili v centru našeho hlavního města – v klubu Rock Café. A snad i možná proto, aby nás definitivně přesvědčili o své nezávislosti na v současnosti módní vlně post-rockových kapel, si jako parťáky na cestu vzali nesmlouvavé krajany HIGH ON FIRE.

Nepříjemnou zprávou pak byla absence avizovaných GOSPEL OF THE FUTURE, jimž nedovolila vystoupit nepřítomnost kytaristy. Večírek čistě v režii kapel ze zámoří tak odstartovalo trio HIGH ON FIRE. Oproti sedmičkovskému setu z dubna 2005 měli podstatně lepší zvuk. Jistě si ještě mnozí pamatujete, kterak Matt a spol. svojí silnou aparaturou malý strahovský klubík málem srovnali se zemí. Na druhou stranu je potřeba přiznat, že skupina holduje přesně tomu stylu hudby, který se prostě musí poslouchat řádně nahlas. Čím si však toto trio vysloužilo od mnoha respektovaných recenzentů takové uznání? V zásadě směs poměrně tuctových a otřepaných riffů, které už před léty drhnuli MOTORHEAD by teoreticky měla zapadnout mezi žánrovou šeď a tím by to celé mohlo skončit. Předmětem obdivu je především kytarový styl Matta Pikea, na jehož devítistrunné přítelkyni celá hra HIGH ON FIRE stojí i padá. Ačkoliv už alba naznačují mnohé, teprve když stojíte kapele tváří v tvář, si uvědomíte její anihilační potenciál. Až nyní vám definitivně dojde, že pod důvěrně známým a lehce omšelým povrchem se skrývá velmi návykové šílenství, chaos a nihilismus. Promyšleně dřevorubeckému stylu živé hraní vysloveně sedí a netrvá dlouho, než si tato retro show plně podmaňuje i solidně zaplněný sál. Nakřáplý Mattův vokál s nezaměnitelně zhýralým odstínem, který kromě obhroublého rifování ještě doplňují i řádně heroická kytarová sóla jsou pak jen definitivním stvrzením statusu HIGH ON FIRE coby v současnosti jedné z nejzajímavějších kapel hrabajících se v minulosti. Škoda jen, že expirační doba podobné muziky je alespoň z mého pohledu maximálně 30-40 minut. Kapela však hraje téměř hodinu, díky čemuž časem přeci jen dochází k efektu ztráty pozornosti i počátečního bezbřehého nadšení.

PELICAN letos již podruhé přijeli, zahráli a zvítězili. Vstřebání aktuální desky „City Of Echoes“ mi nějakou dobu trvalo a až druhý koncert kapely v Praze mi konečně pomohl objasnit smysl jejího počínání. PELICAN totiž, jak jsem naznačil již v prvním odstavci, vědomě odmítají participovat na současné módní vlně „zasněných“ post-rockových kapel a tomu přizpůsobují i svoji tvorbu a především živé hraní. Jsou vzácným příkladem faktu, že požadovaných emocí se dá docílit i tvrdými kytarami a celkově přímočařejším přístupem. K tomu jim stačí schopnost promyšleně a pečlivě budovat náladu skladby až k jejímu vyvrcholení, přičemž sami požadují trpělivost a ochotu naslouchat. Zhutnění zvuku neunikly ani kompozice z předchozího alba „The Fire …“ (2005), jejichž sdělení a náladě to pranic neubralo. Tato snaha chicagských jít si vlastní cestou je mi velice sympatická. Jistota, s jakou se na pódiu prezentují a pozitivní nálada, která z jejich hudby sálá, nezůstávají ani bez patřičné odezvy. Návrat na pódium a následný přídavek v podobě skladby „Sirius“ byly pak naprostou a ceněnou samozřejmostí.

Bylo zajímavé vidět, že oproti dubnovému koncertu už v publiku rapidně ubylo zástupců lapačů trendů. Ty patrně už tehdy PELICAN příliš neuspokojili. Ne, nehodlám si zde hrát na elitáře, který jde zaručeně vždycky pod povrch. Jen se tím snažím podtrhnout fakt, že tato kapela si s případnou popularitou a následnou mediální (v rámci dané scény samozřejmě) pozorností příliš starostí nedělá. Tento podařený koncert o tom vypověděl mnohé.