OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lousianskí ACID BATH sú dobrým príkladom určitým spôsobom priekopníckej kapely, ktorej albumy ostali v čase ich vydania takmer nepovšimnuté, avšak paradoxne po zániku kapely začali žiť novým životom. S nárastom popularity sludge metalu, sabbathovského doomu, prípadne i stoner rocku sú dnes ACID BATH v príslušnej komunite poslucháčov oceňovaní ako jedni z pionierov. Skromná oficiálna diskografia čítajúca len dva albumy však aj na dnešné pomery priniesla zmes podivnej a ťažko zaraditeľnej muziky s pozoruhodne mrazivou atmosférou.
Druhý album „Paegan Terrorism Tactics“ predstavoval rozvinutie niektorých melodických náznakov zo špinavého a neučesaného brutálneho debutu „When The Kite Spring Pops“ a celkovo predstavoval pre kapelu významný krok k pestrejšiemu zneniu a kombinácii rôznorodých štýlov, ktorých nenásilným spájaním boli ACID BATH charakteristickí. Vynikli tak melodické nápady, ktoré boli na predchodcovi pochované pod vrstvou hrubých a ťažkotonážnych riffov. Dôležitou zmenou bolo na „Paegan Terrorism Tactics“ využitie výborného Dax Riggsa, ktorý sa tu už predstavuje ako mimoriadne sebaistý a výrazný spevák. Kapela si tak trúfla aj na vydarené kúsky typu akustickej „Dead Girl“, alebo pomalšie a smutné veci „Graveflower“ či „Venus Blue“. Dali by sa označiť ako mierne baladické, keby Riggsove texty nepracovali s obrazmi hmyzu, kostier a zombies, témami smrti, smútku a nekonečnej depresie, čo pridáva atmosfére hudby ACID BATH na zvláštnosti. Z debutu ostali zachované aj strašidelné intrá ako „Old Skin či outro „The Beautiful Downgrade“ v závere albumu. V podobne ladenej „New Death Sensation“ mal podľa nepotvrdených informácii na husliach hosťovať aj autor dokonalého obalu albumu, na ktorom hrajú hlavné úlohy veľkonočné zajace a Ježiš, Dr. Kevorkian (prezývaný aj Doktor Smrť pre jeho podporu a vykonávanie eutanázie). Mimochodom, obal debutu mala na starosti tiež zaujímavá osobnosť – sériový vrah John Wayne Gacy. Najpresvedčivejšia poloha ACID BATH je však v rýchlejších skladbách s častými zmenami tempa, sabbathovskými až grungeovo melodickými riffmi s charizmatickým spevom Riggsa ako „Paegan Love Song“, pomaly sa rozbiehajúcej „Bleed Me An Ocean“, alebo chytľavej „Diäb Soulé“, kde okrem Riggsovho vokálu dôjde aj na hojné využívanie zlovestných výkrikov. Tie sa s výnimkou najtvrdších kúskov „New Corpse“, „13 Fingers“ a „Locust Spawning“ pokračujúcich presne tam, kde skončil debut, ozývajú na „Paegan Terrorism Tactics“ len sporadicky.
S „Paegan Terrorism Tactics“ i jeho predchodcom sa ACID BATH postupom času zaradili do siene slávy spolu s ostatnými menami južanskej stoner a sludge scény nielen okolo New Orleans – rôzne prijímaný all star projekt DOWN, ťažkotonážni CROWBAR, špinaví EYEHATEGOD či CORROSION OF CONFORMITY, ktorých okrem minulých či súčasných personálnych prepojení spája aj pretrvávajúci svojský kultový status. Zároveň sa ich tvorba stala ďalším príkladom toho, ako úprimne špinavá a ťažšie stráviteľná hudba aj po rokoch zostáva aktuálna v porovnaní s rôznymi žánrovými módami, umelými trendmi či v medziach scény veľkorozpočtovými nahrávkami.
Nádherná špina.
Dax Riggs
- spev
Mike Sanchez
- Gitara
Sammy Pierre Duet
- gitara, spev
Audie Pitre
- basgitara, spev
Jimmy Kyle
- bicie
1. Paegan Love Song
2. Bleed Me An Ocean
3. Graveflower
4. Diäb Soulé
5. Locust Spawning
6. Old Skin
7. New Death Sensation
8. Venus Blue
9. 13 Fingers
10. New Corpse
11. Dead Girl
Demos: 1993-1996 (2005)
Double Live Bootleg (DVD) (2002)
Paegan Terrorism Tactics (1996)
When The Kite String Pops (1994)
Datum vydání: Úterý, 12. listopadu 1996
Vydavatel: Rotten Records
Stopáž: 73:17
Produkce: Keith Falgout
Studio: Festival Recording Studios
Je dobre si pripomenut tuto dolezitu kapelu.
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.