Odvaha experimentovat zdobí metalovou kapelu stejně, jako odvaha se za svoje experimenty postavit. Nechci sahat Daveu Mustainovi do svědomí, ale při pohledu na obal nového alba kultovního spolku Megadeth jsem si připadal vyloženě ujišťován, že časy riskování jsou daleko za horizonty minulosti. Inu, kotouč Risk neznamenal pro americkou legendu nižádný zisk, alespoň co se fanoušků týče.

Co se tedy skrývá za onou krásně staromilskou, krvavou a nekompromisní malůvkou na obalu? Nic převratného, nic dechberoucího... Megadeth vsadili na zlatou jistotu a vrátili se k ostřejšímu výrazu, jaký je zdobil za starých časů. Jediným hmatatelným rozdílem je nepřítomnost základního kamene kapely - Martyho Friedmana. Jak mnoho tímto odchodem stará metalová pevnost utrpěla, pocítíte už na první poslech. Al Pitrelli je skvělý kytarista (jeho časy u Savatage zbožně uctívám), ale jeho souhra s kapelníkem Mustainem není úplně to pravé ořechové. Do hudby se sice vrátila stará agresivita a tvrdost, ale místy tomu chybí pojící logika a žel i náboj. Skladby vynikají sympatickým zvukovým ostřím, výbornými sóly, ale zdaleka nedrží pohromadě tak, jako za časů Rust In Peace a dalších nesmrtelníků metalové Valhaly. Snaha vměstnat na album co nejvíce kytarových záseků vyznívá v kontrastu s trochu profesorskými úseky nechtěně komicky...

Po několikero projetích světa, který potřebuje hrdiny mám pocit, že mnohem potřebnější by byl druhý schopný skladatel, který by doplnil někdy dost bezradného Mustaina. Vůbec nechci upírat novým Megadeth šlapavost a chytlavost, to je navzdory zmiňovaným nedostatkům pořád velká přednost nového alba, ale chybí mi výraznější melodie a ucelenější skladby. I přes to všechno doporučuji World Needs A Hero k poslechu, je interesantní pozorovat, jak se kapela hrne po riskantním kroku ke svým kořenům (Return To Hangar - víc není třeba říkat...). A je zároveň interesantní sledovat, jak těžké je vstoupit do stejné řeky. A navzdory všemu kritizování, skladby jako 1000 Times Good Bye či Disconnect za poslech rozhodně stojí...