Alba i koncerty těchto paňáců v černobílých mundůrech dosud vždy zaručovaly pořádnou dávku rockové zábavy. Nejinak tomu je v případě jejich velmi očekávané novinky „The Black And White Album“ (2007), která přichází zrovna v době, kdy se retromilské rockové styly stávají ohranými a alba čelních představitelů jaksi normálními a nepřekvapivými. To však není případ THE HIVES, protože jejich nový materiál je tikající pumou toho nejlepšího, co může nabídnout do historie se stále ještě pořád otáčející punkrocková Evropa. Kapela si tentokrát dala na nových skladbách skutečně záležet, což se projevilo na střídání několika producentů za kormidlem, ale i několika nahrávacích studií. Výsledek  však stojí za to. Mohu tedy s čistým svědomím prohlásit, že toto album nejenže je nejsilnějším výtvorem THE HIVES v jejich desetileté kariéře, ale i bestsellerem celé podobně smýšlející vlny.

Na novince totiž není slabšího místa a i kdyby se na ní nějaké našlo, Pelle Almqvist a jeho sehrané komando jej zaručeně zakamuflují v kilowattech afektovaně hereckých gest, jekotu i hysterického smíchu. Je to tak, splašení THE HIVES dnes představují to nejlepší, co může skandinávská potažmo evropská hudební produkce vzhlížející k odkazu britských BUZZCOCKS nabídnout. Kapela se suverenitou sobě vlastní hází do placu jednu monstrózní hitovku za druhou a posluchač je tak nemilosrdně vržen do zběsilého reje jednolitých kytarových figur a osobitého křiku hlavního klauna Pelle Almqvista. Vždyť i strhující vystoupení na letošním ročníku festivalu Rock For People prokázalo obrovský koncertní potenciál téhle pětice. A pranic na tom nezmění ani skutečnost, že jde vlastně o úplně jednoduchý bigbeat. Na THE HIVES se totiž musíte dívat trochu z jiné perspektivy než třeba na všechny ty metalové pokračovatele odkazu dávných legend z DEEP PURPLE. O vyhrávkách a košaté struktuře jejich skladby opravdu nejsou. Zato vám zvýší hladinu adrenalinu silou koňské injekce. Přestože se souhrnně novinka dá označit jako hodně napěchovaný mix britského punku a skandinávského rock ´n´ rollu, nelze o albu říci, že by znělo jednolitě nebo dokonce monotónně. Jsou zde například písně jako „T.H.E.H.I.V.E.S.“ a „Giddy Up!“, které svým vtipem a automatizovanými laufy dávají připomenout na partičky nové vlny z počátku osmdesátých let, vyžívající se v podivných zkratkách, příkazech, sloganech či dopravních značkách. Pak jsou zde typicky rychlé punkrockové výplachy se zadýchanými avšak velice rozvernými zpěvy – „You Got It All…Wrong“ a „Return The Favour“. Kostru tvoří ne zas až tolik rychlé rock ´n´ rollové vyřvávačky se silnými refrény – „Try It Again“, „Hey Little World“, „Won´t Be Long“ (zřejmě skladba roku) a závěrečná „Bigger Hole To Fill“. Nalezneme zde i u THE HIVES tradiční tančírenský „na kolena“ rock ´n´ roll („Well All Right!“), záhadně znějící  instrumentální vsuvku hranou na pravěkých hammondech („A Stroll Through Hive Manor Corridors“) a samozřejmě výrazný pilotní singl („Tick Tick Boom“), který celé album zaštiťuje.

Kdybych si měl ze všech alb od kapel tvořících v tomto desetiletí pod praporcem rockového retra vybrat pouhé tři nejlepší, nové album THE HIVES „The Black And White Album“ by mezi nimi zaručeně nechybělo. Strhující, divoké, natlakované skvělými songy od začátku do konce, ale i dotažené po stránce produkční a zvukové. THE HIVES totiž nahráli své „Back In Black“!!!