Pokud jsem v souvislosti s albem „Everyone Into Position“ mluvil o typickém představiteli britské větve neo-progu, pak je třeba při pohledu na následovníka „Frames“ přibrzdit v jednoznačné kategorizaci a rozšířit luhy a háje, ve kterých současní OCEANSIZE pasou svoje písničky. Svět je veliké zrcadlo, odráží jakýkoli záblesk a vrací údery, které cílené jedním směrem nakonec mohou dopadnout i z úplně nečekaných sfér. A přesně podle této metafory nám najednou trochu překvapivě posílají světelná post-rocková prasátka i OCEANSIZE. Každý svým způsobem reflektujeme na trendy, přijímáme je nebo se proti nim zabejčíme, obdivujeme či opovrhujeme jimi, ať už se k nim ale stavíme jakkoli, jednoznačně ovlivňují naše vnímání hudby. OCEANSIZE se zdají také zasaženi, není však důvod zatracovat ovlivnění, které vede k extrapolaci toho nejlepšího z daných stylů a nabízí exkurzi po trendech formou, která je stejně málo trendová, jako samotní její tvůrci.

Jestliže mnohé progresivitě se dnes vytýká zkostnatělost a emocionální strohost, OCEANSIZE jsou na dobré cestě ukázat směr pryč od samoúčelných exhibicí. Je to za cenu úniku od tradičního pojetí progresivity, která na „Frames“ získává spíše tvar citlivých fůzí, jejichž jednotlivé prvky jsou ve své podstatě buď typickými představiteli některého současného trendu, nebo klasickými postupy, které OCEANSIZE nabízeli i na předchozích dvou albech. Ta hlavní deviza spočívá v přirozeně působícím skloubení do jediného zvukově krystalického celku. Výsledek pak nabývá hned několika podob. Například i blízkosti k projevu takových EXPLOSIONS IN THE SKY, většinou však s progresivnějším nádechem jako od RUSSIAN CIRCLES, na čemž má hlavní podíl nespoutanost bicmena Marka Herona. Tento dojem získáme hned při úvodní skladbě „Commemorative 9/11 T-Shirt“ otvírané zvonivě jednoduchým motivem, který obohacen postupně o hravé bicí, kvákavé kytarové rezonance a v závěru i psychedelicky znějící kytarové riffy dostává podobu rozmáchlé balady. Hned se nám zde zjeví i paralely k TOOL, které sice neční na odiv tak moc jako na „Everyone Into Position“, přesto jsou nepřeslechnutelné. Zcela kontrastním jakoby cíleným singlovým zásahem se jeví skladba „Unfamiliar“, chvílemi evokující britské kytarovky podle vzoru MUSE. OCEANSIZE zde unikají do rádiově příjemnějších poloh, které ze skladby dělají do jisté míry hit, berou jí ale část ze specifické přitažlivosti ostatního materiálu, ve kterém se neztrácí ani progresivní přístup typický pro britskou scénu okolo kapel PORCUPINE TREE a AMPLIFIER. Ten dostává značný prostor například ve skladbě „Trail of Fire“. Ale pokud se na nás OCEANSIZE vrhnou s progresí, pak třeba i s rozdováděnou divokostí „Sleeping Dogs And Dead Lions“, kde jako by nás masakrovalo zběsilé propojení MESHUGGAH s THE MARS VOLTA. Primární polohou alba „Frames“ však je proplouvání po krystalické čistotě jasně znějících tónů, které známe například od RED SPAROWES. V takovém srovnání určitě obstojí kousek „Savant“, samozřejmě za předpokladu, že bychom odbourali vokály, které u OCEANSIZE tvoří jednu z nejhlavnějších složek kráčejících po mnoha výrazových polohách, od jemného šepotu až po ve výškách bloudící silovost.

Velmi zvláštní skladbou je „Only Twin“, kousek, ve kterém podivná (snad trochu RADIOHEAD připomínající) rytmika jako by dusala úplně proti zbytku nástrojů a silný orchestrální prvek jen podporuje psychedeličnost, která nakonec přeroste v jakýsi soundtrack pro film dle románu Julese Verna. Roztahaný začátek „An Old Friend of the Christies“ je další paralelou spojující současné OCEANSIZE s post-rockem, bohužel se zde tento prvek objevuje v nahé a monotónní podobě, která dnes díky značné oposlouchanosti již požírá vlastní post-rockový trend. Zachraňuje to jedině střední část skladby, kde se vše přenáší do hrubě rezonující kakofonie jako vypreparované z post-hardcore scény (asociace se tak zjevují dokonce i s kapelami typu ISIS nebo PELICAN). Jak OCEANSIZE album zahájili, tak ho také zakončují. Závěrečná „The Frame“ nabízí přehledně stavěnou rozvláčnost zaměřenou především na náladové vyznění. Celkově se dá říct, že OCEANSIZE stvořili velmi pestré album, které bere odevšad kousek, aniž by z toho ve výsledku byl nějaký nesystematický galimatyáš. Mnohé skladby považuji za téměř dokonalé hudební kreace, tou pověstnou vadou na kráse tak zůstává hlavně občasné až přílišné upadání do lascivní post-rock uhlazenosti, která sama o sobě již dnes příliš nenadchne. Tento pocit se naštěstí zjevuje jen občasně, snad jen ve chvílích, kdy chtějí OCEANSIZE sobě i posluchačům trochu ulevit od ostatních kreativitou napěchovaných pasáží.