Soudě podle reakcí internetové komunity byla novinka MEGADETH mezi příznivci velmi očekávána. Co chvíli se objevovaly informace o albu, rozhovory s muzikanty, nebo dokonce dema nových skladeb. O to víc mě překvapuje vakuum, které nastalo po vydání alba. Mám pocit jako by po „United Abominations“ neštěkl ani pes.

Oprávněně? V žádném případě! Nebudeme si lhát. Nová deska MEGADETH je prostě „jen“ (?!) další album z řady. Není ani o mnoho lepší, ani o mnoho horší než ty minulé (s výjimkou jediné – a „Risk“ to rozhodně není). Je jiné než legendární alba z 80. let, je jiné než proslulé fláky z let devadesátých. Přesto v sobě akumuluje prvky z obou zmíněných období. Není vůbec na překážku, že se sestava kolem frontmana Mustainea úplně vyměnila. Dnes už je víc než kdy jindy jasné, že on je vlajkonošem kapely a dokud bude žít, přežije i duch kapely. Na „System Has Failed“ to ještě nebylo tak znát, protože minulé album bylo víceméně výškrab ze šuplíku za posledních dvacet let. „United Abominations“ už ale obsahuje původních skladeb podstatně větší množství. Troufl bych si spekulovat, že Dave tentokrát resuscitoval z minulosti jen pár nápadů a ne celé písničky. Díky tomu zní novinka podstatně kompaktněji než její předchůdkyně. Oproti očekávání většiny fanoušků staví skladby hodně na riffech, a takřka úplně vymizely zpěvné kytarové vyhrávky. Jediná klasicky postavená skladba je útočná „Washington Is Next!“, kterou musí sežrat opravdu každý. Hodně pidliká ještě „Black Swan“, ta ovšem na standardní edici alba obsažena není. Zbytek alba je už plný šlapavé rytmiky, dávivého zpěvu, občasných sólových výjezdů a riffů. Ale jakých riffů! Prostě parádních.

Z první půlky alba mám problém vyzdvihnout konkrétní skladbu. Úvodní „Sleepwalker“ je spíš takový odlehčený rozjezd. Zmiňovaná „Washington Is Next!“ bude asi mnohými vyhlášena jako nejlepší skladba alba. Ale nezaostává ani titulní „United Abominations“ nebo parádní „Blessed Are the Dead“. Trošku rozpačitě působí blok skladeb začínající „Pray For Blood“. Zdánlivě z alba moc nevybočují, ale já bych řekl, že se charakterem a sterilitou až nebezpečně blíží k neblaze proslulému albu „World Needs A Hero“ a od toho bych se být muzikanty i posluchači držel raději dál. Sterilizaci alba opět zdánlivě trochu nabourává předělávka „A Tout Le Monde“, ale ruku na srdce, kromě ženské vokální linky a rozředění sterilního patosu zbytku alba je takřka úplně zbytečná. Závěrečný oddych tak patří skladbě „Burnt Ice“, která opět vrací hudební prožitek do trochu přijatelnějších kolejí.

Neměl bych opomenout ani oblíbeného borce Andyho Sneapa. Známý to produkční chlapík se činil jako obvykle. I když na můj vkus je zvuk kytar zbytečně tenký. Umím si představit i modernější produkci jíž by se dalo album pokřtít. Na druhou stranu je mi jasné že prosazovat modernu skrz zrzavou palici by mohla být zatraceně těžká věc. Album zní i tak slušně, buďme rádi aspoň za to.

Co dodat závěrem? Asi nic. Dnes to necháme bez závěru. Ať dělám co dělám, žádné finální moudro mě nenapadá…