Jedna z nejzásadnějších událostí letošního roku je bezesporu návrat temného veličenstva Ozzyho, po šestileté pauze, na pulty obchodů s novými fláky. A nejsou to fláky ledajaké. Jsou černé jako uhel a je mezi nimi několik zásadních hitů, bez nichž by Ozzy nemohl být dále Ozzym. Tak praví reklamy.

A mají kupodivu celkem pravdu. Stylový název „Black Rain“ popisuje velmi trefně charakter alba. Ty tam jsou výpravné aranže z „No More Tears“, taktéž nadýchané produkce jsou minulostí. Tahle deska vás hned zezačátku stáhne k zemi a převálcuje ultra těžkou tonáží. Jestliže minulé „Down To Earth“ bylo složeno více méně na zakázku, „Black Rain“ je zase trochu víc původním dílem Ozzy bandu. Pod většinu skladeb se podepsal miláček Ozzy ruku v ruce s nerozlučným Zakkem Wildem. Tomu dozor mentora Ozzyho vyloženě svědčí. Zakk po dlouhé době zahodil vidle, očistil slámu z bot a začal sypat z rukávu jeden hutný riff za druhým. Je to neuvěřitelné, ale takřka všechno co zahraje je doslova perfektní. Jednoduché, přímočaré, ale skvělé. A to je ještě spousta výborných nápadů produkčně úmyslně zasazeno do pozadí skladeb. Pokud budete poctivě poslouchat, dočkáte se mnoha milých kytarových překvapení. Klasikou za bicími je pak Mike Bordin, o jehož výkonu netřeba spekulovat. Nováčkem (alespoň pro mě) je basák Blasko, který sice občas předvede slušivou linku, ale většinu času se drží v mantinelech kapely.

Jedním z nejdůležitějších tvůrců je ovšem nováček Kevin Churko, který si vzal na bedra produkci, zvuk i spoluautorství většiny skladeb. Zvuk alba je totiž oproti minulé desce naprosto dokonalý. Kytary občas doslova pářou vzduch, vše je krystalicky čisté a přehledné, ale kytarové hradby ala „Ozzmosis“ tady nenajdete. Oproti „Ozzmosis“, které taktéž disponuje velmi kvalitní produkcí, je „Black Rain“ pojat podstatně minimalističtěji. Skladby jsou krásně čitelné a i přes nesporný klasický přístup ke skládání zní některé z nich občas hodně netradičně a moderně. Například fragmenty z „The Almighty Dollar“, nebo závěrečná „Trap Door“ obsahující riff, který bych čekal tak na albech DREAM THEATER. Hodně povedená je i stadiónová vyřvávačka „Silver“, parádní jsou středně tempé bagry typu „Not Going Away“, „I Don´t Wanna Stop“, „Countdown´s Begun“. Titulní „Black Rain“ netřeba komentovat, ta si své místo vedle klasických Ozzyho titulů jako je „Bark at the Moon“ zaslouží víc než právem a ani příznivci Ozzyho ploužáků nepřijdou zkrátka.

Ať to převracím z jakékoli strany, vychází mi, že nové album Ozzyho je zkrátka skvělé. Je hudebně odlišné od Ozzyho tvorby v 80. letech. Je tvrdé, tak tvrdé jako BLACK SABBATH v době největší slávy. A Ozzy je zkrátka Ozzy. Hodně zajetých interpretů a kapel by mohlo dědoušovi desku jako je „Black Rain“ jen závidět.