Měl to být come-back roku, ale bohužel nestalo se. Legendární problémová formace, ze které na úsvitu sedmdesátých let vzešel pradědeček punku, heroinový tyranosaurus IGGY POP se po více než třiceti letech dočkala svého znovuzrození. Nové desce však chybí téměř vše, čím fascinovala jejich stará alba. Ať už se jednalo o bezejmenný debut, který v roce 1969 surově knockoutoval pitomě rozjařenou květinovou generaci zpět do reality nebo fantastická dvojka „Funhouse“ (1970), na které byl zřejmě zaznamenán, kromě největšího obsahu tvrdých drog v krvi, skutečně masakrující garážový sound (na svou dobu) ve spojení s jazzovými výlety hostujícího saxofonisty Steva McKaye. Tehdejší koncerty THE STOOGES, to byla především realita, žádné dobové divadélko jako od ALICE COOPER, žádné konfety a růžové balónky, ale shromaždiště looserů z širokého okolí amerického středozápadu – prostě krev, beton a elektrický proud.

Třetí a zřejmě nejoslavovanější album „Raw Power“ (1973), nahrané v Londýně pod taktovkou prince ostrovního království Davida Bowieho, se stalo předobrazem pro další generace rockových kapel v čele s celým následujícím punkovým hnutím, prostě největší klasikou. V polovině sedmdesátých let však byli THE STOOGES v tak dezolátním stavu, že se jejich rozpad ukázal nevyhnutelným, ale IGGY POP po roční odvykací kůře za vydatné pomoci svého anděla spásy Davida Bowieho nastartoval svou sólovou kariéru dvěma zachmuřenými berlínskými alby „The Idiot“ (77) a „Lust For Life“ (78), které do dnešních dnů představují naprostou špičku v daném post-punkovém žánru. Další léta byla ve znamení mírných úspěchů a velkých propadů, ze kterých se IGGY POP úplně vyhrabal vlastně až v období všeobecné rockové obrody, skvělými dílky „Brick By Brick“ (1990) a „American Caesar“ (1993). V posledních letech však znovu stagnoval, a tak přišel čas na staré kámoše z Ann Arbor - bratry Ashetony. THE STOOGES vstali z mrtvých, ale po poslechu nového alba „The Weirdness“ si říkám, jestli by nebylo lepší nechat tohle staré „televizní oko“ navždy zavřené?

V čem vidím problém? Zatímco starý materiál způsoboval bolest jako po stisku podrážděného volně pobíhajícího dobrmana, ten nový slyším jako unavený štěkot starého psa přivázaného dlouhou dobu ke své boudě, od které není k misce s pravidelným žrádlem zas až tak daleko. Je mi jasné, že THE STOOGES nejsou žádní mladíci (vždyť IGGY letos slaví šedesátku), ale v případě velkého návratu považuji sázku na průměrné big beatové songy, které nemají k výrazu ROLLING STONES příliš daleko, za trestuhodné promrhání šance. Vždyť to byli právě THE STOOGES, kdo se tenkrát neohlížel, kde co lítá, nepřizpůsoboval zaběhlým rockovým konvencím a nebál se zvukově zhmotnit ty nejpravdivější pocity. K čemu další šablonové variace na průměrnější z toho, co IGGY POP předváděl na své sólové dráze? Čekal jsem prostě bouři, novou originalitu, krvavé kořeny pravěkého punku zasazené do moderního zvukového bordelu a masivní špíny, ale třeba i nějaký ten halucinogenní experiment bych přijal s nadšením. Nekoná se, bohužel. Steve Albini jako producent prý příliš nezasahuje do myšlenek a vizí kapel pro které dělá, jeho osobní otisk tak na novince stěží najdete. Vše je předvídatelné, bezpečné a nudné. To průměrné hodnocení pak kapele náleží za jediné dva povedené songy a sice za titulní blues „The Weirdness“ a strhující rifforama „Idea Of Fun“.