I když pročesáme celé Spojené státy od Texasu až po Aljašku, jen těžko narazíme na větší deathmetalovou ikonu než jsou CANNIBAL CORPSE. Buffalští řezníci (omlouvám se za tu třeskutě provařenou formulaci, leč nelze jinak) se již dávno stali žánrovým symbolem, žijící legendou a nesmrtelnou klasikou staré školy, ke které vzhlíží, vzhlížely a troufám si konstatovat, že i nadále vzhlížet budou desítky a desítky následovníků. Permanentní pobyt v první linii však vykonal své, poslední odlesk starých časů se už dávno rozplynul nad floridskými slatiništi a euforické pocity z „The Bleeding“ a „Vile“ častokrát nahradila jen nepříjemná pachuť nenaplněných očekávání. Řečeno možná trochu drsně, leč jen těžko mi budete vyvracet tvrzení, že od pátého alba to jde s CANNIBAL CORPSE dolů vodou. Pravda, i tak se současná výkonnostní laťka kapely nenachází zrovna dvakrát nízko, ovšem nevěřím, že ještě někdy dosáhne takových výšin jako na kultovních záznamech z poloviny let devadesátých.

Předtím, než se podíváme do útrob jubilejní desáté studiové desky, mi ještě dovolte vysypat kypící popelník na hlavy několika redaktorů včetně té mé, neboť recenze „Kill“ měla být k dispozici k datu vydání a nikoliv bezmála rok po něm. I přes to ale můžeme dnešní posudek považovat za aktuální, protože už za několik hodin zamíří CANNIBAL CORPSE na shnilá prkna pražského Abatonu, kde vystoupí spolu s holandskými blastmasters DISAVOWED.

První věcí, která skalní fans americké modly dozajista zaskočí, je nezvykle pojatá obálka. K velkému překvapení se na titulní straně nevyjímá obludná malůvka z dílny Vincenta Lockeho, ale jen logo kapely a velký nápis „KILL“. Cenzoři tedy mohou spokojeně odložit lupy a CANNIBAL CORPSE zase nemusí narychlo slepovat nějaký ten náhradní a méně ofenzivní coverart. Grafickým designem však veškeré revoluční převraty končí, dále už se jede ve starých dobrých, leč místy už notně vyjetých kolejích. Nejprve ale budeme smekat klobouky, konkrétně pak před panem „Corpsegrinderem“ Fisherem, neb tento panáček s věčně zavilým výrazem ve tváři znovu vystřihl skutečně obdivuhodné vokální dřevorubectví. Nemám na mysli ani tak jeho intenzitu ale spíše jeho (ať to zní jakkoli paradoxně) „srozumitelnost“. Dokonce i v rychlejších skladbách jako je třeba otvírák „Time To Kill Is Now“ je možné Fisherův sick growl alespoň částečně „číst“, což u zpěváků brutal deathmetalových kapel není zrovna častým úkazem. Osobně nijak nerozděluji tvorbu CANNIBAL CORPSE na období „před Barnesem“ a „po Barnesovi“, obě etapy existence kapely mají něco do sebe, nicméně musím přiznat, že současné počínání George Fishera kvituji s čím dál tím větším potěšením (možná k tomu přispívá i otravné šaškování Chrise Barnese v řadách nesmírně slabých SIX FEET UNDER). Pozitivem „Kill“ je i Rutanova produkce (vida, že to jde Eriku, jak rád bys teď předělal „King Of All Kings“, co?) a již tradičně spolehlivé instrumentální i skladatelské schopnosti členů kapely.

„Kill“ mě sice uspokojilo o trochu více než jeho nevýrazný předchůdce „The Wretched Spawn“, nicméně s hostinou při příležitosti vydání „Vile“ nebo ještě lépe pak „The Bleeding“ se to opravdu srovnat nedá. CANNIBAL CORPSE jednoduše natočili vyšší standard, nic více ale ani nic méně. Za podobné výkyvy směrem nahoru buďme vděční, novinka buffalských vrahounů totiž daleko více baví, než nudí sterilním rutinérským defilé. A to u studiového záznamu s pořadovým číslem deset není zrovna obvyklý jev, co říkáte?