Máme tady další lákavou pozvánku do Quebecu. Dnes však nevyrazíme obdivovat precizní umění lehkonohých techno deathmetalových artistů, čeká nás totiž úplně jiná váhová kategorie… Ze zaslíbené provincie se hlásí debutující (co se full-length záznamů týče) čtveřice BENEATH THE MASSACRE, další z reprezentantů nové generace kanadského extrému. Pokud sledujete čilý ruch okolo persón Yannicka St-Amanda a Pierra Rémillarda a občas zvědavě nakouknete pod pokličku luxusních studií Victor nebo Wild, jistě dobře víte o zvýšené aktivitě kapel jako jsou ION DISSONANCE, NEURAXIS nebo DESPISED ICON. Tyto mladé pušky (no, spíše by se hodilo poznamenat těžké moždíře) se začínají prosazovat stále více do popředí a tvoří tak zajímavou alternativu vůči zasloužilým techno-architektům typu CRYPTOPSY nebo MARTYR.

Název BENEATH THE MASSACRE údajně sděluje, že i když si kapela dobře uvědomuje, že žije ve zvráceném světě, neustále bojuje o změnu (!). No, ač mám poměrně divokou představivost, těžko bych ze svých neuronů vyextrahoval takovouto bizarní paralelu. Ale nevadí, důležitá je práce a s ní spojené výsledky – a ty v podobě „Mechanics Of Dysfunction“ jasně dokazují, že ona touha dělat změny není quebeckým soustružníkům vůbec cizí.

Debutová nahrávka BENEATH THE MASSACRE v sobě váže intenzitu „The Healing Process“, neurotičnost „Solace“ i obhroublost „Imagery“ (jména autorů určitě doplňovat nemusím, ne?). Ovšem zdaleka se nečerpá pouze z nedávno objevených pramenů, minimálně stejně tak dobře totiž poslouží i prastaré artézské studně, které kdysi navrtávali monstrózní stylotvůrci CRYPTOPSY a snad trochu i SUFFOCATION. Inu, partičku okolo navrátilce v koženém rouchu, tedy Lorda Worma, má ve zvyku adorovat velká většina nadějných tovaryšů, a to nejen v rámci podnikavé frankofonní provincie. Dost bylo však okrajových přirovnání, produkce BENEATH THE MASSACRE sice jasně reflektuje nejrůznější inspirační vlivy (ostatně která také ne?) leč v žádném případě se nechlubí cizím peřím a nesklouzává k bohapustému vykrádání. „Mechanics Of Dysfunction“ totiž pulsuje svým vlastním životem, daleko od laciných citací a časem nadobro zdevalvovaných přístupů. Notně svérázné jsou především schizofrenní výlety po hmatníku kytary v podání Christophera Bradleyho, jenž ostře kontrastují s poměrně rovnou a přímočarou rytmikou. Jediný šestistruník v kapele sice preferuje převážně disharmonické polohy, přesto občas nepohrdne ani jasně rozpoznatelným melodickým motivem. A právě v těchto případech se zpoza rohu vynoří silueta mistrů ve fúzování líbivých linek s těžkotonážním zvukovým terorem – tedy NEURAXIS. Přívětivou tvář však BENEATH THE MASSACRE nenastavují zrovna často, v drtivé většině hracího času jasně demonstrují svoji nepřístupnost, nevyzpytatelnost a neochotu produkovat jakoukoli easy-listening potravu pro posluchače žánrového mainstreamu.

Nedá se nic dělat, zástava s emblémem javorového listu se znovu zatřepetala pořádně vysoko. Moje sluchovody absorbovaly „Mechanics Of Dysfunction“ již více než třicetkrát, nicméně i tak se neustále dožadují dalších a dalších přídělů. Takže s touhle deskou asi budu dost spokojen, co myslíte?