„Welcome To Your Nightmare, You Just Can´t Walk Away, It´s Time For You, To Choose, Your Fate, You Just Can´t Let It Lay, Welcome To Your Nightmare, Your Whole Life´s On The Way“ („A.I.R.“)

Je jasné, že zásadní album newyorských thrashových pionýrů ANTHRAX „Spreading The Disease“ bylo až jejich druhým oficiálním počinem. To samé album však velice často bývá vnímáno jako debut skupiny, která rozkopala bariéry mezi heavy metalem a punkem, a v jejich ruinách přivedla na svět jedno z nejdůležitějších dítek thrash metalu. Důvod je prostý a jednoznačný – teprve na něm se totiž definitivně dala dohromady sestava, která tvořila metalový synonym sněti slezinné prakticky po celá zlatá thrashmetalová léta. Jinými slovy, partu kolem jediného zakládajícího člena ANTHRAX Scotta Iana v roce 1985 doplnil Joey Belladonna (ex-BIBLE BLACK), a sotvaže přivyknul na tehdejší dobu nezvykle ostrému hudebnímu projevu kapely, dokonale a neodmyslitelně jej také doplnil a definoval.

Je-li vůbec něco, k čemu lze obsah „Spreading The Disease“ přirovnat, pak je to nejspíš bouřková smršť, která se přežene krajinou po dlouhých a úmorných týdnech horka a sucha. Nejprve v lidech vyvolá mírný respekt, aby později, když odezní, v nich mohla zanechat hluboký dojem ze své nezvladatelné přirozenosti. A pokud jim zrovna nezpůsobí nějakou hmotnou škodu, začnou si užívat zdravě vyčištěného ovzduší, které po ní zbude, a příště už se takové smršti budou bát zase o něco míň a časem se na ní dokonce začnou těšit. Zhruba tak nějak před oněmi dvaadvaceti lety narýsovali jedni z prvních praktikantů později zlidovělého stagedivingu svůj hudební názor, který, snad pro ještě větší důraznost, doplnili i o texty na poměrně ožehavá reálná témata. A horký brambor byl na světě.

Začínal stejně svěřepě jako pokračoval a končil, totiž tak, že si v žádném případě nebral servítky. Úvodní kus „A.I.R.“ (neboli „Adolescence In Red“) zarámovaly typicky nekompromisní riffy, jejichž důmyslným seřazením a spojením s kvílivým Belladonnovým vokálem ANTHRAX získali skladbu s výjimečně výbušnou strukturou. Nezůstalo však pochopitelně jen u ní a tak se z po právu sebevědomé thrashové neurvalosti rozdávalo i nadále. „Lone Justice“ s ní uštědřila pořádný štulec americké spravedlnosti, „Madhouse“ (se slavným a nezapomenutelným intrem, v němž zdravotní sestra vybízí zřejmě psychicky nemocného pacienta k užití další porce léků a on jí po svém odpovídá) zase poměrům v psychiatrických léčebnách, a v obou případech to byla hotová lekce z produktivity. Kytary pánů Iana a Spitze totiž nejenže ze sebe vypouštěly jeden úderný riff za druhým, ale dokázaly si při tom zachovávat i naprosto klidnou a nevzrušenou tvář, jakoby se vlastně nic nedělo. Jenže ono se dělo a mělo dít. „S.S.C./Stand Or Fall“ nadchla důvěrně prorůstajícími heavymetalovými kořeny, „The Enemy“ naopak na střední tempo umně naroubovaným thrashovým základem (a k tomu navrch trefně nazvučenou Benanteho předehrou) a druhou třetinu alba uzavřela divoká „Aftershock“, jíž dominoval další do extrému přivedený refrén v podání Belladonnova ječáku a sborové deklamace zbytku kapely. Co následovalo pak, je snad už i zbytečné dodávat. Přes nasládlý úvod natlakovaný výkřik hněvu „Armed And Dangerous“, který dal jméno i později vydanému EP (obsahujícímu mimo jiné také cover od SEX PISTOLS „God Save The Queen“), přesně v duchu svého názvu uhrančivá „Medusa“ a nakonec toho všeho nejzběsilejší jízda celého alba, megathrashové spláchnutí „Gung-Ho“ (tahle skladba je mimochodem českému posluchači snad ještě o něco důvěrněji známá než všechny ostatní, neboť v brzkých porevolučních létech dala jméno pravidelnému pořadu metalového nestora Petra Hanzlíka na vlnách Českého rozhlasu).

A tak nám „Spreading The Disease“ zůstane navždy zapsáno v pamětích, protože to vlastně ani jinak nejde. Některé okamžiky metalové historie zkrátka mají takovou moc, obzvláště když jsou to jedny z nejsvětlejších okamžiků skupiny, která se právem počítala (a počítá?) mezi čtyři největší jména thrashmetalové historie. Jo jo.