Boží v přítomnost ve výhradním zastoupení Neal Morse pro oblast puristického progresivního rocku posílá do schránek smrtelníků další zásilkový katalog notiček pro lepší a radostnější život na hříšné zemi. Pokud se vám zdá, že to Neal s frekvencí sólovek začíná trochu přehánět, vezměte laskavě na vědomí, že zná PRAVDU. A jak sám zpívá: How can I keep silent, when I know the Truth?! Fajn, jenom doufejme, že proud hosan, halelůja, zdrávasů a dalších extatických výkřiků budeme my, posluchači, stíhat konzumovat...

Čestně, ono udržet krok s donáškovou službou „bůh až do domu a ještě teplý“ páně Morse začíná být už celkem fuška. Problém není, že by pán kapelník ztrácel zápal, že by extatické popěvky pozbývaly sympatické vlezlosti. Kamenem úrazu na cestě k nebi je prostý fakt, že vše už dobře známe a pohříchu v lepším provedení. Koncept hledání víry jsme tu měli, pravda, jeho rozvržení do čytř kroků na cestě k prozření ne, možná i ten sociálně kritický podtext je silnější než býval („There are criminals in power“ atd.). Formálně se tentokrát Morse rozhodl pro tři monumenty a jednu pokornou baladickou modlitbičku.

První dva mastodonty trápí jeden kousavý cizopasník. Načínají je povinná instrumentální zdrávas, která zbytečně brzdí gradaci. Navíc dvojka „The Conflict“ stojí na riffu, který byl Darkmoorem neomylně identifikován jako výpůjčka elánovského „Čo je, čo chceš?“. A tato otázka dobře vystihuje pocit, který jsem ezoterickou potrubní poštou posílal Nealu Morsovi. Na odpověď jsem si musel počkat vždy zhruba do desáté minuty, kdy se konečkě vyloupnou zajímavé nápady (extaticky oddané popěvky v „The Door“ a famózní baroko-flamenco-prog jízda v „The Conflict“). Velebné melodie pan kapelník umí na jedničku se svatozáří, pročež pokorné tóny klavíru a roztoužených vokálních linek nakonec oba monumenty dotáhnou až k posluchačským happy endům. „The Conclusion“ jede částečně z citací prvních dvou skladeb, jede jistě, přímo k cíli a nabízí jak výtečná instrumentální zauzlení, tak monumentální chvalozpěv na závěr. Zesílení smyčcového doprovodu ve šlépějích desky „Testimony“ byl šťastný nápad, dodal tomu správné spirituální koule. Takového Neala mám rád, s výkřikem „hoblujtež, nebeští kavalérové!“ vznáší se moje duše k nebesům... Baladická perlička „The Heaven In My Heart“ se bohužel v lesku perel byvších nezatřpytí, melodie pěkná, aranž příjemná, ale...

Dojem z opusu „Sola Scriptura“ není vůbec slabý, ale u vytržení nejsem... „Question Mark“ mi připadalo nabitější, nápaditěji postavené a propracovanější. O předchozích řadovkách ani nemluvím. Při předčítání z Písma by člověk neměl zívat. Já se mu bohužel při poslechu novinky občas nedokázal ubránit. Pevně doufám, že tahle duchovní „long night´s journey“ nás příště opravdu zavede „into day“ a ne někam do progového řáholce, kde už člověk pro bludné kořeny nebude mít kam stoupnout. Nechť tě Rumcajs a pana Mária provází, Neale!