Ačkoliv se to zpočátku nezdálo, stal se rok 1996 pro brazilskou SEPULTURU osudovým. Myslím to jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu (v druhém odstavci vysvětlím). Z této jihoamerické akvizice totiž vyrostla postupem předcházejících let jedna z nejžhavějších a nejpopulárnějších thrash metalových kapel všech dob, která svůj styl tehdy na posledních albech vypilovala k dokonalosti a ještě stačila být jednou z prvních, která v daném žánru přicházela z moderními prvky. Přestože předchozí nahrávka „Chaos A.D.“ (1993) přinesla skupině největší komerční úspěch, už v průběhu příprav na „Roots“ (1996) bylo jasné, že půjde o zřetelnou změnu celkového hudebního zaměření. Kapela se tedy na podzim roku 1995 zavřela do studia s mladým Rossem Robinsonem – objevitelem KORN, aby ukuchtila to „nejdivočejší a nejšpinavější hardcore/metalové album“ v dějinách. Nevím, jestli se tomu tak opravdu stalo, ale faktem zůstává, že preciznost zvuku a technická stránka skladeb na „kořenech“ vzala za své, na úkor bezprostřednímu prožitku a primární divokosti. Jakoby se bratři Cavalerové snažili ze sebe vytřískat veškerou špínu světa.

Byl jsem toho března roku 1996 zrovna v Londýně, kde nejznámější hudební obchod Virgin Megastore na Picadilly zdobily reklamní plachty s tváří příslušníka indiánského kmene Xavante a když jsem v regálech prohlížel aktuální číslo časopisu KERRANG, který byl přeplněn materiálem o novém albu „Roots“, všiml jsem si na kapele mnohých změn. Nebyla to určitě ta SEPULTURA, jakou jsem znal doposud – rudé vlasy, barvami pomalované obličeje, výrazy plné naštvanosti a napětí. Nevěděl jsem ještě co, ale byl jsem si jist, že se v těch lidech něco změnilo. Takovou sílu ty fotky měly. Album „Roots“ si od počátku vedlo znamenitě a prodeje nerušeně stoupaly. To samé se dá říct v tom roce o bezkonkurenční návštěvnosti jejich koncertů, která lámala dosavadní osobní rekordy SEPULTURY. Vše se zdálo ideální až do horkého srpna. První událostí, která nahlodala stabilitu pevně působícího souboru bylo úmrtí Maxova nevlastního syna Danyho, na jehož pohřeb, který se konal přesně v den donningtonského Monsters Of Rock, Max s manželkou Glorií a zároveň manažerkou SEPULTURY odcestoval. Zbytek kapely se však rozhodl v Donningtonu vystoupit i bez Maxe. V průběhu podzimu se nadále vyhrocovaly osobní spory mezi mediálně nejprotlačovanějším členem kapely, který navíc hájil svou ženu a manažerku Glorii a zbytkem SEPULTURY, jenž z pochopitelných důvodů nedokázal překousnout fakt, že o věcech, které se kolem stále větší kapely dějí, již nikdo z nich nerozhoduje. Po stále vzrůstajícím napětí uvnitř souboru, v průběhu fantastické evropské jízdy, tak Max Cavalera na vánoce 1996 ohlásil definitivní odchod z kapely.

K albu samotnému. Už zde, na desce „Roots“, byla zřejmá Cavalerova zapálenost pro world music všeho druhu, kterou posléze zúročil ve vlastní kapele SOULFLY. Zde zaznamenaný part („Itsári“) v průběhu několikadenní návštěvy mezi primitivními indiánskými kmeny Xavante, uvnitř amazonského pralesa, jakoby charakterizoval myšlenku celé nahrávky. Žádné kejkle a technické finesy, žádné očekávané postupy, na jaké byli fanoušci thrash metalu doposud zvyklí, jen prostá improvizace („Lookaway“), bezprostřední hardcore spontánnost („Spit“), malba zvukovým marastem („Born Stubborn“) bez jakéhokoliv předběžného kalkulu. Jen agrese a pocity ze zvuků. Titulní nenávistná šleha („Roots Bloody Roots“) kritizující křesťanskou kolonizátorskou reconquistu, vynucovanou na původních obyvatelích latinské Ameriky, byla strhujícím začátkem. Následné skladby jako („Attitude“) nebo riffově dokonalá („Cut-Throat“) potvrdily, že nová tvář SEPULTURY už definitivně nestojí na precizně vypilovaném zvuku, ale na energii a rytmické bohatosti. Lahůdkou je pak píseň („Ratamahatta“), k jejímuž nahrání si SEPULTURA přizvala známého domorodého muzikanta Carlinhose Browna. Nejvíce hostů pak vložilo svou energii do experimentálního kousku („Lookaway“) a sice Mike Patton, Jonathan Davis a DJ Lethal, kteří skladbu opatřili svým hlasem i originálními zvuky.