OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co k debutu SLAYER „Show No Mercy“ (1983) s třiadvacetiletým zpožděním říct? Určitě jde o album, které spolu s prvotinou METALLICY „Kill ´Em All“ (1983) v tom roce vydatně posunulo hranice obecného vnímání extrému v metalové hudbě. Ta se totiž od tohoto okamžiku počala rozvětvovat do mnoha rozdílných žánrů. Do roku 1983 byl totiž na světě jenom jeden hudební kov a to ten „těžkej“. Pravda, že první vlaštovkou, která hrála divočeji a hlasitěji než všechny ostatní soudobé britské kapely, byli VENOM, kteří vypustili své debutové album „Welcome To Hell“ (1981) ještě o dva roky před SLAYER. V případě VENOM, ale šlo pořád o přímočarý rock ´n´ roll, byť se jejich hudba počala díky své image nazývat black metalem. A právě zmiňovaní VENOM spolu s JUDAS PRIEST tvořili základní inspirační zdroje čtyřem neurvalým výrostkům ze slunečné Kalifornie, kteří tolik toužili po čerstvé krvi.
Ano, SLAYER se skutečně stali nejnebezpečnější metalovou kapelou v průběhu osmdesátých let. Divoké škleby, kožené oděvy ozdobené hřeby, satanské propriety, ale kdyby šlo skutečně v jejich případě jen o tyto doplňky, nikdy by jejich hvězda nesvítila tak dlouho a tak výrazně. Vždyť oni to ti chlápci bez větší újmy a úpadku popularity přežili až dodnes. Co víc, jejich popularita mnohonásobně vzrostla. Kapela, která se v průběhu let stala neústupnou institucí metalové ortodoxie a zárukou osvědčené kvality, započala svou dráhu na úsvitu osmdesátých let divokým metalovým albem „Show No Mercy“ (1983), které si plnými hrstmi bralo energii, neurvalost a obsesi v temných silách od VENOM a titánské kytarové postupy od JUDAS PRIEST. Zpětně můžeme říct, že šlo o zlomový bod ve vnímání heavy metalové hudby a počátek hnutí thrash – jakožto nového stylu libujícího si v zuřivé rychlosti, větší divokosti, ale také jak se později ukázalo v realistických tématech, oproštěných od komiksových heavy metalových póz (ale to až opravdu za pár let).
Album začíná velmi stylově – vysokorychlostní šlehou „Evil Has No Boundaries“ s úvodním nelidským výkřikem Toma Arayi a celé je doslova prošpikováno posedlostí v okultních tématech a nadpřirozených silách. Nachází se na něm mnoho klasických skladeb, které SLAYER hrají na koncertech až do dnešních dnů. Namátkou vzpomenu třeba „The Antichrist“, „Die By The Sword“ nebo „Black Magic“. Mými osobními favority jsou však stále dva nezapomenutelné zářezy „Fight ´Till Death“ a „Tormentor“. Tehdejší SLAYER ještě nebyli tou kapelou, jak ji známe dnes, takže o nějaké technické úrovni skladeb nemůže být řeč. Vše je podřízeno rychlosti a zvrácené melodice. Kytarový tandem Hannemann-King nás vytrvale zásobí kytarovými party poháněnými bicími salvami Davea Lombarda. A v neposlední řadě musím uznat, že zde zpívající baskytarista Tom Araya na to, že do svého příchodu k SLAYER v roce 1981 nikdy neslyšel o stylu hudby nazývaném heavy metal, řve opravdu kouzelně.
SLAYER stvořili svůj plamenný debut z krve a ohně a stali se ve své době nejextrémnější metalovou skupinou na světě a velkým předobrazem stovkám následovníků. Po albu přišlo na řadu úspěšné mini „Haunting The Chapel“ (1984) a regulérní dvojka „Hell Awaits“ (1985), která ještě o něco přitlačila na pilu. Kapela se tak definitivně stala solí v očích všech amerických mravokárců, politických žvanilů i pánbíčkářů.
Debut SLAYER. Co dodat? Metal stvořený krví a ohněm.
Tom Araya
- baskytara, zpěv
Kerry King
- kytara
Jeff Hanneman
- kytara
Dave Lombardo
- bicí
1. Evil Has No Boundaries
2. The Antichrist
3. Die by the Sword
4. Fight till Death
5. Metal Storm/Face the Slayer
6. Black Magic
7. Tormentor
8. The Final Command
9. Crionics Show No Mercy
Repentless (2015)
World Painted Blood (2009)
Christ Illusion (2006)
Still Reigning (DVD) (2004)
Soundtrack To The Apocalypse (2003)
War At The Warfield (DVD) (2003)
God Hates Us All (2001)
Diabolus In Musica (1998)
Undisputed Attitude (1996)
Divine Intervention (1994)
Decade of Aggression(Live) (1991)
Season In The Abyss (1990)
South Of Heaven (1988)
Reign In Blood (1986)
Hell Awaits (1985)
Live Undead (Live) (1985)
Haunting The Chapel (EP) (1984)
Show No Mercy (1983)
Datum vydání: Sobota, 3. prosince 1983
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 35:18
Produkce: Brian Slagel
No jejda, jak se tahle archiválie i po letech skvěle poslouchá! Špinavá explozívní směs punku, rock´n´rollu a heavy metalu vypálila cejch novému stylu, jehož se v následujících letech Slayer stali neoddiskutovatelnými nestory. Nevím, jestli tu má nějaký význam komentovat trhaviny typu "Evil Has No Boundaries", "The Antichrist", "Die by the Sword" nebo "Black Magic", jejichž motivy už byly za léta nesčetněkrát překopány a vykradeny, a tak snad zbývá poznamenat, že v době nástupu thrash metalu byli Slayer přímočarejší a divočejší variací kolegů z Metallicy. Pekelná a protikřesťanská témata zůstala koneckonců zachována dodnes... Takže pro nostalgiky i dnes ideální věc. Na závěr bych snad poznamenal to, co vlastně už bylo zmíněno - poslechněte si první, v podstatě punkový nářez "Evil Has No Boundaries" a je vám jasné, že thrash měl vždycky blíže k hardcore a punku než k nablýskanému heavy metalu v podobě, v jaké ho hráli Iron Maiden nebo Judas Priest (když už, tak v podobě, v jaké ho mastili Motörhead, ty jsem zase ale nikdy za čistě heavy kapelu nepovažoval), tudíž fakt, že kapela na shazovaných albech jako Divine Intervention či Diabolus in Musica použila prvky hardcore, nejen že není faux pas, ale je to dokonce zcela logický návrat ke kořenům stylu. To ovšem zabedněným ortodoxním metalistům člověk nevysvětlí...
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.