OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok 1994 sa pomaly chýli ku koncu, MEGADETH sa chystajú vystúpiť na absolútny vrchol svojej kariéry a rozhliadnuť sa z neho vôkol, ako inak, typicky ľahko pohŕdavým pohľadom Davea Mustaina. Vychádza album „Youthanasia“. Vydavateľ Capitol records, povzbudený úspechom predošlého „Countdown To Extinction“, chystá masívnu promokampaň, ktorej výsledkom bude 4. miesto rebríčku Billboard a pozoruhodná rotácia videoklipov na obrazovkách všetkých podstatných televízii. Dave Mustaine dva mesiace pred vydaním albumu odovzdáva spolu s americkou futbalovou legendou Alexim Lalasom MTV European Music Awards najlepšej speváčke Mariah Carey (tá si po ňu nepríde, poďakuje len z videozáznamu) a vo veľkom si užíva životnú pohodu úspešného muža, ktorému sa (zatiaľ druhýkrát) podarilo zbaviť závislosti na vodke a váliu. Vášeň našiel v adrenalínových športoch, v MEGADETH je naďalej autokratický a tvrdohlavý diktátor, hoci žiadnemu z historicky najsilnejšej zostavy kapely (vrátane Davea Eleffsona, jeho švagra) to zatiaľ zrejme až tak nevadí… Stop.
Odznelo tu vôbec, že “Youthanasia” je najlepší album MEGADETH?
Na to dám krk. “Countdown To Extinction” bol vraj najpredávanejší (a vôbec prvý, kde zneli MEGADETH natoľko vyspelo, že ich úspechy svet prestal porovnávať s METALLICOU), „Youthanasia“ je však svojim spôsobom oveľa dôležitejšia. Obsahuje dvanásť skladieb, ktoré komerčné rádia nezahrajú jedine z prvoplánovo jednoduchého dôvodu, že obsahujú zbustrované gitary a rovnakých dvanásť skladieb, ktoré rozhýbu hlavu metalistovi akéhokoľvek veku a subvyznania. Thrash metal zbavený punkového drhnutia, rock’n’roll s pokovanými guľami. No a trochu zdravej komerčnosti (vrátane svojráznych balád). Najznámejšia skladba MEGADETH vôbec, „Symphony Of Destruction“, kapelu naučila jednoduchosti, ktorú naplno zúžitkovala práve tu. Singel „Train Of Consequences“ neuroticky drhne jediný akord, upriamujúci naplno pozornosť na Mustainov spev, nasledovaný refrénom, ktorý je melodický, úderný a okamžite zapamätateľný. Podobný kľúč nájdete v každej skladbe. Všetko znie jednoducho (aj objektívne náročné inštrumentálie), nikto sa nepredvádza (desiatky sekúnd venované sólam teraz na mysli nemáme), všetko je zrozumiteľné a na absolútnych sto percent funkčné. Typicky hitparádovo dôjde v zopár refrénoch aj na zbory („Elysian Fields“, „Blood Of Heroes“), no a niektoré refrény („A Tout Le Monde“, „Family Tree“, „I Thought I Knew It All“) fungujú dokonale chytľavo, ako keby ich spieval učesaný rock’n’rollový boy band šesťdesiatych rokov (alebo Elton John). Počujem námietky, že komerčnosť v metale bola vždy terčom posmeškov a pohŕdania? Nuž fajn, ale úprimne... nie sú snáď MEGADETH lepší od pravoverných sračiek typu SODOM, TANKARD, či DESTRUCTION? A čo porovnanie so šaškami z MANOWAR? Vynechali sme niečo? Ó, áno. Nuž, MEGADETH boli po roku 1990 na bezhranične hobľujúci štýl SLAYER málo chuligánski.
Ak to stále nestačí, až na neskorších albumoch predsa vidno, ako to vyzerá, keď to Mustaine a spol. naozaj preháňajú.
„Youthanasia“ je nesmierne silný album nielen po hudobnej stránke. Po sérii menej náročných a typicky metalových textoch sa zrazu k Mustainovmu presvedčivému frázovaniu a apelujúcej farbe pridá aj prekvapenie v podobe silnej výpovede. „Family Tree“, opisujúca domáce násilie a zneužívanie detí vo vnútri rodín, je jedna z tých, ktoré spoľahlivo vyvolávajú zimomriavky: „Telo zostalo, no vo vnútri hlavy, myseľ dala sa na útek. Sprisahanie mlčania. Jediný spôsob, ako uniknúť bolesti je otočiť sa a prebehnúť priamo cez ňu.“ Alebo titulná „Youthanasia“, ktorej názov je slovnou hračkou, zaťahujúcou do anglicky rovnako vyslovenej „eutanázie“ slovo „mladosť“: „Kto by si pomyslel, že popri tom, ako to funguje u nás, budeme chodiť a rozprávať druhým, ako majú žiť? Kto by si pomyslel, že viac peňazí utratíme na obchod s drogami a zbraňami, než na vzdelanie našich synov?“ Skvelý nápad však príde aj z opačnej strany. Záverečná „Victory“ je textový kompilát názvov starších skladieb MEGADETH, ktorý občas vtipne pokrivkáva, no zostáva naozaj vtipným a nápaditým spestrením.
"Tornado" nearly got me
by the "Skin O´ My Teeth"
"This Was My Life",
"Foreclosure Of My Dreams"
May the past "Rust In Peace"
In "Hangar 18"
And "Countdown To Extinction"
Just be a bad dream.
„Peace Sells, But Who’s Buying” bola po pojašenom debute prvou vážnou rukavicou do ringu thrashmetalovej elity. „Rust In Peace“ zase vášnivou ukážkou civilizovaného thrash metalu nielen so srdcom, ale i rozumom. „Countdown To Extinction“ bol možno najlepší album typických MEGADETH. Je to však „Youthanasia“, ktorá v sebe kĺbi všetko dohromady a magnetizmus chytľavosti dokáže vyvážiť plnou studnicou excelentných metalových nápadov a živelných riffov z iného sveta. Nikdy predtým ani potom nebola strelka váh tak nebezpečne blízko hodnote „dokonalosť“.
Metal par excellence... MEGADETH non plus ultra!
Dave Mustaine
- spev, gitara
Marty Friedman
- gitara
Nick Menza
- bicie
Dave Ellefson
- basa
1. Reckoning Day
2. Train Of Consequences
[video]
3. Addicted To Chaos
4. A Tout Le Monde
5. Elysian Fields
6. The Killing Road
7. Blood Of Heroes
8. Family Tree
9. Youthanasia
10. I Thought I Knew It All
11. Black Curtains
12. Victory
The Sick, The Dying... and The Dead! (2022)
Dystopia (2016)
Super Collider (2013)
Th1rt3en (2011)
Endgame (2009)
United Abominations (2007)
That One Night Live In Buenos Aires (DVD) (2007)
The System Has Failed (2004)
Rude Awakening (2002)
Killing Is My Bussiness (deluxe edition) (2002)
The World Needs A Hero (2001)
Capitol Punishment: Megadeth Years (2000)
Risk (1999)
Cryptic Writings (1997)
Hidden Treasures (1995)
Youthanasia (1994)
Countdown To Extinction (1992)
Rust In Peace (1990)
So Far So Good... So What! (1988)
Peace Sells... But Who´s Buying? (1986)
Killing Is My Bussiness... And Business Is Good! (1985)
Datum vydání: Pondělí, 24. října 1994
Vydavatel: Capitol
Stopáž: 49:57
Produkce: Max Norman, Dave Mustaine Studio: Hangar 18 - Fat Planet
Docela dobře si pamatuji, jak jsem za MC „Youthanasia“ zaplatil v té době ukrutných 275 šestáků. Ovšem o návratnosti investice jsem nepochyboval ani vteřinu, vždyť toho času MEGADETH patřili mezi mé hlavní favority (a ani dnes tomu není jinak, samozřejmě). Album nezklamalo a ihned zaujalo čestné místo po pravici „Rust In Peace“, mého největšího oblíbence z diskografie ryšavého kouzelníka Mustainea. Kdykoli poslouchám libovolné album MEGADETH musím se usmívat nad teorií „velké thrashové čtyřky“, vždyť METALLICA, ANTHRAX ani SLAYER nedokázali točit tak barevná, poutavá a vůči času natolik resistentní alba jako MEGADETH, velká thrashová jednička…
Pro mne poslední metalové album roku od MEGADETH (tentokrát roku 1994). Skvěle navazuje na úspěšné "Countdown To Extinction" (92) a je ještě o poznání více hitové a uhlazené. Na druhou stranu si však stále zachovává ryze metalový groove. Jeho zvuk to je zkrátka čisťoučký originál, protože MEGADETH nikdy dříve ani později nezněli zároveň tak učesaně, ujasněně a na druhou stranu stále tvrdě. Obsahuje mnoho mistrovských děl jako "A Tout Le Monde", "Family Tree", "Blood Of Heroes" nebo singl "Train Of Consequences" (tento výčet neni zdaleka kompletní).
Moje neojblíbenější deska Megadědků, takové lehkonohá, hitová, příjemná, chytlavá... určitě ve mně dokáže vybudit víc posluchačských emocí než studené thrashové monility z let 80., ačkoli i ty čas od času obejmu velmi rád. Ale na "Youthanasii" se Mustainovi a spol. podařilo podle mého najít nejlepší poměr mezi tvrdostí a touhou prodat se melodiemi.
pecka
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.