OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Než jsem poznal album "Countdown To Extinction", tak jsem od Megadeth znal snad jen tři skladby a samotní Megadeth u mě figurovali v pomyslném žebříčku skupin hodně na zadních pozicích. To vše se změnilo v létě roku 1992, kdy jsem se vydal do Polska na nákup pár kazet. Mezi těmi pár kazetami byl i "Contdown To Extinction". Ani nevím proč jsem si ho tehdy koupil. Možná snad i kvůli obalu, který je vskutku hodně povedený. Ještě ten den jsem si album několikrát pustil a skladbu "Symphony Of Destruction" jsem slyšel snad dvacetkrát. Tenkrát jsem ještě netušil, že se toto album stane u mě Albem číslo 1 a Megadeth, že se stanou u mě jednou z nejoblíbenějších skupin.
Dnes na album pohlížím opravdu s velkým obdivem a považuji ho za absolutní vrchol Megadeth. Ani jeden nástroj nevyčnívá, vše je sladěno do posledního detailu. Skladby jsou ve středním tempu, ze kterých doslovo jde cítit nabroušenost. Pokud se na předešlém albu "Rust In Peace" nová sestava rozehrávala a seznamovala, tak na albu "Countdown To Extinction" už předvedli dokonalou souhru. Kytary se už nepředhánějí v tom, která vykouzlí delší sólo, ale jedna přenechává plynule místo druhé za podpory výborných bicí. Mustainův tradiční zpěv nezpěv je zde velmi výrazný. On nikdy velkým zpěvákem nebude, ale jeho zasekáváný zpěv se k hudbě Megadeth dokonale hodí. Nejvíc je to snad patrné ve skladbě "Sweating Bullets" kde se snad ani nejedná o zpěv, ale o mluvené slovo (k této skladbě byl natočen hodně povedený videoklip). Výkon Nicka Menzy zaslouží skutečný obdiv a o nazvučení jeho bubnů ani nemluvě.
Když si poslechnete posledních dvacet sekund závěrečné skladby "Ashes In Your Mouth" tak mi musíte dát za pravdu. Takové zakončení alba je přesně podle mého gusta. To skutečně víte, že je konec. Na albu se nachází zřejmě největší hit skupiny vůbec (viz. třeba hlasování fanoušků v hitparádě na http://mujweb.cz/kultura/megadeth ) a to je skladba "Symphony Of Destruction", ke kterému byl natočen hodně politický klip, ve své době hodně pouštěn na MTV. Známý, jednoduchý a velmi chytlavý rif ze skladby použil v trochu pozměněné podobě i Rob Halford ve svém projektu Fight na albu "A Small Deadly Space ". Jestli záměrně nebo ne ví snad jen on. Asi nejmelodičtější skladbou je "Countdown To Extinction", na které se podíleli všichni členové skupiny, což v minulosti bylo téměř nemožné. Ve skladbě Mustaine opravdu zpívá, uprostřed s malou mezipausou, kdy dětský hlas oznamuje, že každou hodinu na této planetě zmizí jedna forma života a že rychlost začíná nabírat obrátky. Působivý text, působivá skladba. Druhou ze tří skaladeb (ta třetí je již zmiňovaná "Ashes In Your Mouth"), na které se podíleli všichni členové alba je "Captive Honour". Pojednává o zážitcích vězně ve vězení. Jen tak pro zajímavost, v jedné pasáži skladby zazní: "Boy!...Your soul better belong to Jesus!...cause your ass belongs to me!" (asi netřeba překládat), tak stejná slova můžete slyšet i ve výborném filmu "Vykoupení z veznice Shawshank" z úst ředitele věznice, při příjímání nových vězňů.
Na albu najdete jedenáct skladeb, jedenáct klenotů Megadeth. S odstupem deseti let musím poznamenat, že Megadeth zatím svůj vrchol z roku 1992 nepřekonali, vždy přešlapují pár kroků za ním.
10 / 10
Dave Mustaine
- kytara, zpěv
Dave Ellefson
- basa
Marty Friedman
- kytara
Nick Menza
- bicí
1. Skin O´My Teeth
2. Symphony Of Destruction
3. Architecture Of Aggression
4. Foreclosure Of A Dream
5. Sweating Bullets
6. This Was My Life
7. Countdown To Extinction
8. High Speed Dirt
The Sick, The Dying... and The Dead! (2022)
Dystopia (2016)
Super Collider (2013)
Th1rt3en (2011)
Endgame (2009)
United Abominations (2007)
That One Night Live In Buenos Aires (DVD) (2007)
The System Has Failed (2004)
Rude Awakening (2002)
Killing Is My Bussiness (deluxe edition) (2002)
The World Needs A Hero (2001)
Capitol Punishment: Megadeth Years (2000)
Risk (1999)
Cryptic Writings (1997)
Hidden Treasures (1995)
Youthanasia (1994)
Countdown To Extinction (1992)
Rust In Peace (1990)
So Far So Good... So What! (1988)
Peace Sells... But Who´s Buying? (1986)
Killing Is My Bussiness... And Business Is Good! (1985)
Vydáno: 1992
Vydavatel: Capitol / EMI
Stopáž: 47:31
Produkce: D. Mustaine a Max Norman
Dle mého názoru se „Countdown To Extinction“ jen těžko dá označit za vrchol Mustainovy tvorby, i přesto že svého času jsem měl tohle album hodně rád a dodnes u mě funguje jistá nostalgická příchylnost k veškeré starší tvorbě MEGADETH, vrcholem pro mě zůstává album „Rust In Peace“. Pravdou ale je, že i na „Countdown To Extinction“ je dost povedených pasáží a celkový dojem zůstává i po letech kladný, na svou dobu nadstandardní kousek poctivé thrasheřiny.
-bez slovního hodnocení-
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.