LAIBACH = křížení emblémů, mixér ideologických schémat. Neue Slovenische Kunst jako směsice všeho od fašistické monumentality a obskurního socrealistického duchovna, stejně jako mnohé provokativní tvůrčí činy slovinského hudebního tělesa o tom hovoří více než jasně. Ale co víc, krom toho, že tahle kapela dokázala dráždit svým image i doprovodnými znaky, většinou dokázala gloriolu kontroverze doprovodit i výbornou muzikou, která přetrvávala nehledě na panující ideologické systémy.

Z tohoto pohledu je „Volk“ po trochu nezáživné elektro-dusárně „WAT“ pokrokem. Za prvé – LAIBACH si našli dostatečně provokativní rámec, za druhé, tento provokativní rámec dokázali naplnit velice kvalitním obsahem. Na počátku byla prostá úvaha: co je vlastně nejpopulárnější a nejznámější národní song? Samozřejmě státní hymna, koncentrovaná identita a národní mytologie, skladba, která provází duch země a má vznítit v jejích obyvatelích vlastenectví. Proč tedy nikdo ještě tyhle už tak populární písně nezpopularizoval ještě prostřednictvím moderní formy? Protože jsou nedotknutelné?Výzva hodná LAIBACH, kteří nám, poslušným ovečkám, coby nadnárodní vlk (volk) v rouše hudebního modernisty, servíruje notoricky známé ukolébavky...

... ve formě velice neotřelé, provokativní a vycizelované, samozřejmě. Tam, kde je v originálu patos hrdých velmocí („Germania“, „America“, „Rossiya“, „Anglia“, „Francia“) přicházejí LAIBACH s minimalistickými aranžemi, samplovanými podkresy, rozbitím notoricky známých melodických schémat a jejich rozpuštění v uplývavé hmotě skladeb. V souladu s duchem hymny tu doplní majestátní basové resonance s úsečnou vokální recitací („Germania“), tu nechají zaznít infantilně laděný sborový motiv („Rossiya“), tu zase zafidlají ústřední melodii buržoazní smyčce kdesi v parku (singlová „Anglia“). Nejznámější hymny jsou skvělou ukázkou práce LAIBACH s čímkoli majestátně nacionalistickým, obtěžkaným ideologií a patosem. Slovinští veleknězové zbavují skladbu její hlavní tvořivé síly, skrývají a defragmentují známé melodické vzorce a na první místo staví svůj vlastní interpretační hlas, který aktualizuje, moralizuje, soudí z pozice takřka božské. Duchaplná transpozice, neboť zatímco hymna ztělesňuje v mezích státu autoritu nejvyšší, ve světě „Volk“ je jen volně dostupným a podřazeným materiálem k dekonstruování... A všechny uloupené a odepřené prostředky paradoxně dopřávají LAIBACH pouze umělé hymně „NSK“, vlastní vlajkové lodi, která má díky zamlžené gramofonovému zvuku a orchestrálnímu provedení punc skutečné hymničnosti. A úsečně recitovaný Churchillův projev „We shall fight...“ jakoby se cynicky usmíval na nacionalistické Samsony, zbavené vlasů...

Po jižanském dvojbloku „Italia“ a „Espana“, velmi barvitém a decentně doplněném chytře využitými symboly (italská mandolína, španělský plážový pop a atmosféra selankovité pohody kdesi na plážích Mallorcy) přichází skupina pro nás ne až tak obvyklých hymen. Je-li první polovina alba výtečná, je to i tím, že člověk zná dobře předlohy a může tak přijmout hru přesmyček. Hymny Vatikánu, Číny, Japonska a Turecka osobně příliš neznám, a tak jako posluchač jsem mnohem víc odkázaný na zábavnost interpretace samotné než na hříčky, přesahy a zkreslení. A i tady mi vlk „Volk“ nabízí sousto více než chutné a stravitelné. Nastavený trend z „notoricky hitového“ úvodu pokračuje. Výborné elektronické skicy, proložené velmi širokou paletou nástrojů a fragmenty původních melodií, chytlavými a zářícími v jinak úsečné formě (za všechny výborná „Zhonghua“ nebo provokativní syntéza „Yisra´el“ – zde viz Thornův druhý pohled). Materiál nesplývá, každá novo-hymna má svůj zvláštní duch, své poznávací znamení („Nippon“ a melancholické šansoniérské pojetí), zapadlá zákoutí atmosféry, která člověk nachází při dalších a dalších posleších. Našince nakonec ani nemusí mrzet, že škroupovsko-tylovská selanka se do užšího výběru nedostala, protože LAIBACH servírují hymnu panslovanskou, plnou patosu předků a kontinuity rodu.

Prvotní dojem, že „Volk“ je sbírka zábavných skic s útržky dobře známých písní se změnil v dojem detailní perokresby a neobyčejně zábavné a propracované provokace, ba co víc, jakéhosi uceleného komentáře LAIBACH k zásadním zemím světa vezdejšího. Jedná se o komentář poutavý, díky hostům pestrý, ne však přeplácaný a rozhodně originální. Pozoruhodné zrcadlo moderního věku a jeho dramatis personae. Z tohoto hlediska jedna z nejlepších desek roku 2006 nehledě na žánry.