Smíšené instrumentální duo, jehož hudba bourá žánrové zdi. Muzikantský počin, z něhož srší intenzita vztahu dvou lidí se stejným úsilím, s jakým tito dva objíždějí svět a předávají své poselství do nejzapadlejších koutů světa. Milující, hašteřivé, vášnivé i rozpolcené spojení bicí soupravy a baskytary, při kterém jen nevěřícně kroutíte hlavou. Kolik se toho dá jen a pouze těmito dvěma nástroji vyjádřit a zahrát? Opravdu mnoho, ono totiž ne nadarmo se říká, že dobrý bubeník je půlka skupiny – v tomto případě toto pořekadlo platí absolutně. Hilary je skutečně polovinou SABOT. Druhou polovinu tvoří baskytarista Christopher, oba rodilí Američané, žijící již dlouho v Česku. Žánrová směska, kterou produkují, je natolik osobitým samorostem, že každá snaha zařadit, svázat nebo zavřít jejich rukopis do stylových krabiček devalvuje jejich tvorbu, jež dýchá, žije a pohybuje se již mnoho let ve svém vlastním teritoriu, netknutým hudebními trendy.

Punk, jazz, hard core, art-rock a mnoho dalšího jen se dvěma nástroji? Říkáte, že je to neslučitelné? No vždyť povídám, že SABOT jsou mimo škatulky! „D.I.O“ je instrumentálním šestipísním rostoucím na proměnlivém technickém rockovém poli, do velké míry hnojeném jazzovou hravostí a zalévaném hardcoreovou syrovostí v častých polohách tam, kde je baskytara přiostřena bustrem. Kompozice jsou dost technické na to, abychom mohli mluvit o vyspělosti z muzikantského hlediska a chvályhodné proaranžovanosti, nicméně každá z nich je na hony daleko nějakému předvádění. Zdaleka nejde o nějaké pokusy o hudební exhibicionismus. Skladby s sebou nesou i dost osobní náboj, který věci posouvá od technicky přesného a vybroušeného chladu do příjemné přátelské roviny, s níž není problém se identifikovat.

Mnoho kompozic na „D.I.O.“ se vyznačuje schopností vytěžit z nosného motivu naprosté maximum, drobně ho obměnit a stále hrnout do uší posluchače tak, aby se zapsal patřičně tučným písmem a třeskuté melodické hudební fragmenty mu v hlavě s patřičnou intenzitou korzovaly. Skutečnost, že je téměř celé album nahráno poměrně syrovým způsobem jen na dva nástroje, má ale přeci jen jednu vlastnost, kterou nelze označit za lichotivou. Album lehce splývá. Velmi by mu pomohlo, kdyby aspoň jedna nebo dvě kompozice měly odlišný feeling od zbytku CD. Tuto myšlenku SABOT uplatnili jen na konci poslední věci, kde slyšíme oba instrumentalisty zpívat. Podobných výstřelků více a budu vrnět blahem.