Potom, co se skupina KISS před pár lety odebrala ke dlouhodobému spánku, který následoval po jejich mohutném „oslíku otřes se“ návratu v původní sestavě na sklonku devadesátých let, měl Paul Stanley hromadu volného času pro nerušené komponování a svou hudební inspiraci dlouhodobě střádal pro právě vycházející sólové album, které, jak je u něho dobře známým zvykem, nese velmi pozitivní název „Live To Win“. A hudba na něm umístěná jej taktéž přesně reprezentuje. Znáte přeci Paula? Prostě je to znovu ten vitální, pohybově, skladatelsky i pěvecky nadaný, optimistický týpek se vším, co k němu v dobách KISS patřilo a tudíž i obsah nahrávky by se hodil pro potřeby jeho mateřské kapely a v její diskografii by podle mne i přes silnou konkurenci obstál poměrně se ctí.

Nejtalentovanější skladatel KISS, který ve svých čtyřiapadesáti vypadá a zpívá prostě pořád fantasticky, dopřál svým fanouškům přesně takové album, jaké si každý z nich přál a ať už někdo chtěl to nejlepší a měl dostat to nejlepší, dostal s „Live To Win“ prostě dost dobré. Teď možná nemám na mysli ani tak příznivce starých dřevních KISS ze sedmdesátých let, ale spíš Paulovy fanoušky odmaskovaných osmdesátých let a lovce příjemných rádiových melodií se špetkou toho gigollo rockového odéru, kterým tehdy Paul  Stanley a KISS bezmyšlenkovitě hýřili. Album „Live To Win“ je stylově zatraceně blízko „Hot In The Shade“ (1989) a sází výhradně na ničím nerušenou líbivost s tím, že je aranžérsky do posledního detailu vychytané. Časté používání smyčců v pozadí skladeb dělá z alba prvotřídní a notně pompézní okázalost, která nešetří současným moderním a zároveň bohatým zvukem. Už úvodní „Live To Win“, která startuje pozvolným afektovaným frázováním hlavního aktéra, se rozjede v hitovou hymnu. Když jsem však album poslouchal dál, zjistil jsem, že „Live To Win“ má na albu svého dvojníka v podobě „It´s Not Me“, jenž v refrénu obsahuje téměř tutéž melodii. Druhá „Wake Up Screaming“ je asi nejpovedenější skladbou celého kompletu. Celkem neotřelá melodie, výborný refrén, prostě skladba které nechybí ten pravý náboj a gradace. Být producentem, stál bych si za ní jako za pilotním singlem. Zvolnění přichází v zajímavě proaranžované „Lift“, která je opatřena mnohými vrstvami smyčcových nástrojů – jde tedy možná o další z vrcholů a zaručeně nejméně typickou skladbu ze všech. Jsou zde i povinné, romantické balady jako „Everytime I See You Around“, „Second To None“ a „Loving You Without You Now“ a Paul Stanley v nich dle očekávání potvrzuje, že na podobný typ písní má prostě talent jako nikdo jiný. K nejlepším okamžikům patří i svižná hitovka „Bulletproof“. Příliš mne nenadchly songy „All About You“ a „Where Angels Dare“, u kterých se domnívám, že můžou být současnému rockovému posluchači akorát tak k smíchu. Tyto dvě patetické písně, užitečné tak akorát jako doprovod k aerobnímu cvičení amerických matek v domácnosti vyžívajících se při cvičení v pestrobarevném sportovním outfitu, přiléhavých kalhotách a legínách z osmdesátých let, nezachrání ani fakt, že jsou stejně jako celé album velmi dobře ošetřené.

Jak to tedy shrnout? Paul Stanley nahrál album, na které může být právem hrdý a které mu a jeho doprovodné kapele věřím se vším všudy. A přestože se autor rozhodl neexperimentovat a nahrál vyloženě „mainstreamový“ nosič, jenž obsahuje tutéž muziku, na jakou jsme byli zvyklí u jeho KISS, vůbec mi to nepřekáží. Je to zkrátka muzika Paula Stanleyho. Samozřejmě, najdou se i hlasy, které mu sázku na osvědčené budou vyčítat a poukazovat na všudypřítomnou auru příjemnosti, bezpečnosti a celosvětové normalizace osmdesátých let, ale to nic nemění na faktu, že Paul nahrál výborné, moderně znějící hard rockové album, které by mohlo obstát i jako nahrávka samotných KISS.