Když se sejde několik hudebníků, kteří oplývají zručností až virtuozitou v ovládání svých nástrojů i nespoutanou invencí a touhou tvořit mimo jakékoli konvence, výsledky mohou být různé. Ne vždy je bláznivá extravagance to pravé pro posluchače, ne vždy je složitost jednotlivých nástrojových partů ku prospěchu celkového produktu. Když k tomu však přidáte ještě nezištný vzájemný respekt k projevům kolegů, pak už se dá předpokládat, že se na světlo vyklube něco skutečně působivého. DYSRHYTHMIA mají vše zmíněné, jejich zajímavost je navíc umocněna faktem, že svoji produkci nesvazují pevnými žánrovými hranicemi.

Současná vlna vokál vypouštějících skupin zastihuje tyto Američany již jako zkušené mazáky, které nikdo nemůže obviňovat z „honění trendů“, čistě instrumentální tvorba je totiž jejich programovou náplní už od počátků v roce 1999. Navíc stojí zcela mimo rozvláčné post hardcore a post rock polohy, ve kterých se spousta takto zaměřených skupin utápí. DYSRHYTHMIA jsou naopak velmi draví a nespoutaní, ve svých skladbách se pouštějí do ambiciózních exhibicí a nálady se dostavují především v podobě nervozity a naléhavosti. Instrumentální ekvilibristiky však nevyvolávají pocit přemrštěného nebo neosobního přehrávání progresivních postupů, spíš se zde dostáváme do promyšleně působících struktur odkazujících na kořeny v math, ale též art rocku. V mnohých recenzích se také objevuje přirovnávání ke KING CRIMSON. Těžko soudit, z čeho podobné asociace vyvstávají, když výsledný dojem chtě-nechtě působí značně odlišně. Množství disonantních postupů je totiž dovedeno ad absurdum a zvuková stránka nahrávky, pod kterou je podepsán Martin Bisi (SONIC YOUTH, HELMET), jen umocňuje silnou nestandardnost harmonických prvků, které DYSRHYTHMIA skládají do linek postrádajících melodický základ. Avšak střídmý přístup vzájemného respektu, kdy se jednotlivé nástrojové party nesnaží získat přehnanou dominanci a členové skupiny své bláznivé eskapády nevrství chaoticky na sebe, ale plynule je střídají a vzájemně doplňují, to vše vytváří aranže nepřeplácané, spíše hodně vzdušné a čitelné, takže se i ztřeštěné instrumentální výbuchy dají bez problému zachytit a analyzovat.

„Barriers And Passages“ je taková kličkovaná v parku, kdy vlastní hudební linky působí jako náhodné stopy před smečkou psů prchajícího zajíce, který chaosí v pečlivě uspořádané a udržované parkové výsadbě. I přes zmatený úprk si ale dokáže udržet stabilitu a nenaráží do kmenů stromů. Svůj běh má zkrátka pod kontrolou, a stejně tak mají i DYSRHYTHMIA plně pod kontrolou všechny své ztřeštěné kreace. Místy to zní jako kdybyste EPHEL DUATH usadili do rockovější polohy („Appeared At First“, „An Alley To Comprehension“). Jinde vyvolávají těkající nástroje dojem záchvatu srdeční arytmie („Sleep Decayer“), kdy fibrilující srdeční sval křečovitě pumpuje krev do k prasknutí napjatých cév. Odlehčené línější pasáže („Luminous“) pak naopak uvolňují stav sonické křeče. Někde se dá najít i všechno pohromadě („Seal/Breaker/Void“).

DYSRHYTHMIA jsou bravurními instrumentalisty, ba co víc, jejich energií překypující kreace nepostrádají i jistou oduševnělou grácii, díky které se člověk v té až zmatené snůšce not neztrácí. Samozřejmě to není hudba k poklidnému nedělnímu rozjímání, disharmonické výbuchy vás budou spíš nutit nervózně poposedávat. Takže si nasaďte kulicha a zabalte se do deky, to pro jistotu, kdyby vám „Barriers And Passages“ nahnalo husí kůži.